Pamatuju si lecjaké blbosti, nikoli kam jsem dala sluneční brýle a klíče od auta. Oboje jsem je onehdy našla v lednici. Jedny v přihrádce na vejce, druhé vedle vepřové kýty. Neptejte se mě proč. Paměť je potvora záludná, hraje s námi pexeso. A občas se jí povede přesouvat obrázky tak, že nepostřehneme na jaké místo ze svého původního tajemně zmizly. A jiné zase nechá ležet celou hru, doslova je přilepí ke stolu. Ne a ne se jich zbavit, i když bychom je třeba rádi přenechali soupeři.
Tak kupříkladu si pamatuju, jak jsem si ve třech letech odřela ruku na suchém záchodě. Mohla bych přesně nakreslit, kdybych to uměla, bílou zeď s hrbolky, o kterou mé prsty brzdily, když se mě maminka snažila posadit na otvor vyříznutý do dřeva. Néé! Řvala jsem jako tanečnice z Lúčnice. Měla jsem totiž za to, že v páchnoucí díře pode mnou žije kříženec mamuta a lochnesky a číhá, pardon, na blížící se zadeček, aby ho mohl stáhnout do hlubin jako vodník z Erbenovy kytice. Mimochodem tu si taky pamatuju moc dobře. V bezesných nocích mi naskakují verše „hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy“, nebo jak to bylo.“ A to nás prosím nutili číst na základce! Žádný mutant mě samozřejmě na WC horské chaty neulovil, přesto mám od té doby k tomuto typu toalety nezdravý respekt. A taky to tak nějak nemůžu zapomenout své mamince (co jsme si to jsme si, mami, jasně).
Anebo tahle věta. Bylo mi osm devět a byla jsem premiantka třídy a miláček paní učitelky. Tehdy ještě soudružky, pochopitelně. Ve škole v přírodě navlečená pro potřeby karnevalu do masky havajské tanečnice (na těle tělocvičný dres, na bocích cáry z krepáku a kolem krku papírovou výzdobu, co nám zbyla doma z prvního máje) jsem zoufale nechtěla tančit se spolužákem Milanem, snad proto že mu má maminka říkala Milánek a tvrdila, že to by byl chlapeček pro mě! Svatá prostoto, mami, bylo mi devět! Vlastně jsem nechtěla tancovat ani s Karlíčkem, Rosťou, Radimem a jak se všichni spolužáci jmenovali. Asi jsem nějak podvědomě tušila, že oni taky nechtějí tancovat s maskou prvomájové příšery, a bála jsem se odmítnutí. Když jsem se po páté zeptala (soudružky) učitelky, jestli je opravdu nutné, abych se na parketu vlnila s chlapci, vyštěkla na mě „dej mi pokoj, Klárino“. Odskočila jsem od ní jako kousnutá zmijí. Tahle věta mě v noci občas budí. A někdy si ji říkám, když sama sebe otravuju a dávám si pitomé otázky, na které znám odpověď nebo na ně odpověď neexistuje (bude mě mít navždycky rád? apod.).
Taky nemůžu zapomenout na jeden finanční šok. Celé prázdniny jsem dřela, abych si mohla koupit lyže. Šla jsem si pro ně do pražského Pragoimpa, to byl takový obchod, kde se stály kilometrové fronty na sluneční brýle, které dnes přidávají zdarma k nákupu bavlněného trička. vystála jsem frontu ještě o něco delší a odešla bez koruny za to se sjezdovkami zahraniční výroby. Pyšná jako pávice, které manžel půjčil péra. Přijela jsem domů a běžela za kamarádem, se kterým jsme tehdy jezdívala na hory. „Ty huso, hloupá (no nebyl zas tak dobrý kamarád), ty sis koupila lyže na balet. Vždyť nemají žlábek.“ Ano, všechny tehdejší sjezdovky měly na skluznici žlábek s výjimkou lyží, které se používaly k akrobatickému lyžování. A já žádná akrobatka fakt nebyla. Brečela jsem, styděla jsem se, jaký jsem to pitomec, takhle vyhodit úspory. „Tak já začnu baletit“, vzlykala jsem, „nebo je vrátím.“ Pitomec byl ten kamarád. Byly to sjezdovky, supermoderní, první bez žlábku.
Pamatuju si taky, jak mě na Šumavě postrčil na louce beran a já vykřikla auvajs. Jak jsem upadla v bílých manšestrákách do bláta a doma mi táta řek, „proboha takový střevo aby pohledal. Jak mi má úžasná kamarádka kdysi řekla „Musíš mi říkat Jitko? To je jako když mě nemáš ráda.“ A protože ji mám moc ráda, od té doby jí říkám jen Jituško. Taky si pamatuju, jak mi na dálnici upadlo kolo a vykřikla jsem si pro sebe „Proč to tak drncá, do háje?“
Jsou věci, které bych si pamatovat nechtěla, přesto je v hlavě mám.
A jsou takové, které tam chci mít, co budu živá. To, jak se na mě dívala dcera, když ji vytáhli z mého břicha. Mluvily jsme spolu beze slov o tom, o čem budu do smrti mlčet… Taky větu „Máš nad hlavou hvězdu“ si chci pamatovat. A protože prý nezapomínáme nic, co s námi zatřese jako smršť s jedlí, věřím, že kdyby všechno zmizelo, tyhle dvě chvíle zůstanou.
A vy? Co nemůžete dostat z hlavy vy?
psáno pro Ona Dnes
