Připustím-li, že je něco na tvrzení „za vším hledej touhu zalíbit se opačnému pohlaví“, pak docela chápu bídu naší politické scény. Takovou přehlídku asexuálních mužů jací brouzdají parlamentem a úřadem vlády, aby člověk pohledal. Může v takovém prostředí vzniknout něco užitečného?
Předesílám, že následující řádky jsou ryze subjektivní. A přestože vím, že zobecňování je cesta do pekel, dopustím se ho. Nechť mi ti, co jsou výjimkou, prominou.
Jsem obyčejná žena. Přestože pracuju, vydělávám, starám se o rodinu, řídím auto a dokážu instalovat tiskárnu k počítači, sestavit podle návodu skříňku a nafouknout kolo, ctím konzervativní pojetí vztahu obou pohlaví. To znamená, že v mužích vidím ochránce, jistotu, skálu … Chovám k nim úctu. A obdivuji jejich sexapeal. Na rozdíl od doby, kdy mi bylo patnáct a hodnotila jsem především hloubku očí, dnes mi nejvíc sexy připadá čestnost, upřímnost, statečnost a moudrost.
Všechny jmenované „sexy“ vlastnosti vidím i ve sněmovních lavicích, ovšem se záporným znaménkem.
Proč jsou muži – zákonodárci, tedy ti, které by měly ženy obdivovat, tak zoufale nepřitažliví? Vždyť moc je přeci silné afrodisiakum, říkají psychologové. Ano, dodala bych ale, když ji nedoprovází ukrutná ješitnost. A když mocnému nechybí nadhled a smysl pro humor včetně schopnosti udělat si legraci sám ze sebe.
Když jsem se dívávala na přenosy z parlamentu, připadalo mi legrační, jak poslanci předstupovali důležitě ledabylým krokem před sněmovní fórum, nafintěni s těmi nejširšími uzly na kravatě a s přezíravým šklebem přednášeli bonmoty. Aby to „nandali“ svým soupeřům. Ale spíš, aby se mohli bít v prsa jako dominantní gorilí samci: to jsme to pěkně vymysleli, co? To jsme vám to ukázali. Napadalo mě: poslouchá je v sále vůbec někdo? Pochybovala jsem. Jiní dominantní samci si v tu chvíli totiž chystali své řeči, aby to ostatním natřeli ještě víc… Bylo to tak k smíchu.
Pak jsem se smát přestala. Ve chvíli, kdy Jiří Paroubek v živém projevu po prohraných volbách lkal něco o novém únoru a třásla se mu brada, začala jsem tušit, že tady legrace končí. Muž, který se pasoval na vůdce – buldozera, který se nikoho a ničeho nebál, se sesypal jako stará Blažková.
Dech mi vyrazil i Mirek Topolánek. Když byla jeho přítelkyně Lucie Talmanová těhotná, s křivým úsměvem Dlouhého Bidla nechtěl říct, koho dítě je. Takže to chvíli vypadalo, že ač ženatý, žije s jinou ženou, která čeká potomka s otcem neznámým … To je ale dobračisko, až jsem se chtěla dojmout nad tou nezištnou laskavostí postarat se o ženu v nouzi. Kdybychom všichni nevěděli, jak se věci mají, že …
Zatrnulo mi, i když Jiří Čunek hájil, proč bral sociální dávky, když nebyl chudý: i ostatní berou, tak proč ne já. Jako dítě jsem doma vysvětlovala čtyřku z výkresu: Mirka Holečková ji taky má. Podobně blbé, jen míň škodlivé… A když dotyčný naznačil, že by se ženou, která ho obvinila ze sexuálního obtěžování, přeci nemohl nic mít, protože je ošklivá, dostala jsem vztek. Jenže, proč by mu to vlastně připadalo netaktní a nevkusné, když několik let před tím kolega poslanec Kraus otevřeně vtipkoval na účet ňader Petry Buzkové …
Tak tohle jsou ti muži vůdci? O ty se máme, my ženy, opírat? Jedni se naparují a zalykají vlastní důležitostí, druzí rozpláčou, když jim berou hračku a další nevědí, jak naložit s vlastním životem?
Naštěstí je to jinak. Když zmínění pánové přestanou vládnout, stanou se z nich zase docela obyčejní chlapíci, kteří stojí, doufejme, za hřích. To je dobrá zpráva pro ženy. Ale co pro voliče jako celek?
Navrhuji řešení: vyhlásit volbu Mister Parlament. Každý měsíc by byl vybírán nejpřitažlivější, rozuměj nejvtipnější, nejčestnější a nejmoudřejší muž.
Že by to nešlo? Abyste se nedivili. Vždyť si pánové to soutěžení každý den poctivě nacvičují.
