„Jsem člověk druhý jakosti,“ kamarádčiny oči opsaly pohyb Veltlínského zeleného, kterým točila ve skleničce. „Co blbneš,“ zakroutila jsem hlavou.
„Nakupuju v second handech, na dovolenou jezdím zásadně mimo sezónu a moje auto je z bazaru.“
„Jsi snad máslo, že máš kvalitu napsanou na obalu?"
"Tak poslouchej,“ říkám a ucucnu ze svojí plné skleničky, „ve skříni mojí dcery nenajdeš novej kus, možná jeden. A vypadá jako princezna, no spíš jako skejťák. Můj nejoblíbenější svetr jsem vyhrabala v koši za stovku. Nejsem blázen, abych za něj dávala tři tisíce. Když jedu k moři, tak v květnu, je to hodně levný a nikdo tam není. A ve všech mých autech přede mnou někdo seděl. A já jsem mu za to hrozně vděčná, protože vychytal mouchy, odzkoušel ho a já přišla k hotovýmu.“
„Takže jsi taky druhá jakost,“ kamarádka se dlouze napila.
„Jo, přiznávám, jenže, milá zlatá, tuším, že z úplně jinejch důvodů.“
„Třeba se hrozně bojím jezdit dlouhejma tunelama a v každým kvílím jako podsvinče nebo rodinu přemlouvám, abychom je složitě objížděli po okreskách.
Utekla jsem v panice z římskýho metra. Vlak se rozjel, cuknul, zastavil a kolem vagónů běhal italský průvodčí a rukama máchal jakože máme rychle vylézt ven. Vyrazila jsem jako střela a překonala rekord v běhu do eskalátorů, možná dokonce některý jely dolů. Vůbec mi nedošlo, že ten dobrý muž je prostě Ital a Italové přeci hýbou hystericky celým tělem i když chtějí říct jen nazdar. Jenže já se viděla v teroristický pasti. A to bylo prosím dva měsíce před 11. zářím.
Pokračuju. Nikdy jsem v sobě nenašla odvahu přihlásit se jako dobrovolnice a chodit si hrát s dětmi, co se léčí v nemocnici. I když jsem o víkendu ležela doma u televize a dívala se na stupidní seriály.
A příspěvky charitě posílám jen před Vánoci.
A ve třetí třídě jsem neomluvitelně lhala a zatáhla do toho svojí spolužačku, nic netušící Mirku Holečkovou. Měli jsme si přinést na výtvarku listy ze stromů. Já je zapomněla. Mirka měla čtyři a já bez ostychu řekla učitelce, že je máme dohromady, že jsme se tak domluvily. Fuj, ještě po třiceti letech mě to budí ze spaní.
Tu noc se mluvilo o dalších a dalších druhých i horších jakostech. A některé hodně bolely.
Ale protože je Veltlínské zelené milosrdné nakonec jsme se smály, že spíš než máslo jsme špagety. Na nich se taky žádné značky I.A nepíšou. Poznají se, až když se uvaří. Ty s italským názvem se nelepí, ale chutnají poněkud uměle, bezvaječné se často rozmatlají a nejlepší jsou domácí, co dělají v pizzerii v Počernicích …
Pak povídám: „A víš co je největší kravina? Aby si výrobek uděloval jakost sám. Kdo to jakživ viděl? Od toho tu jsou přeci jiní. Česká obchodní inspekce, lidi, Bůh …
A šly jsme spát.
