Pořád se něco mění, obzvlášť to, co funguje. Teď by zase někdo rád změnil známkování ve škole. Že prý je prvňákům lepší dávat místo jedničky dukátek. A místo pětky prasátko. Třeba.
Mám k tomu dvě věci.
Za prvé, tohle se už přeci dávno děje. Má dcera přinesla v první třídě v sešitě zamračeného smajlíka a byla z něj stejně vedle jako z pětky. Když se kouknu do svého sešitu ze stejného období, hemží se to v něm natisknutými ovcemi a podobnou havětí.
Za druhé, na známkách nic špatného není. Jsou jen jednoduše vyjádřenou informací, že mi něco už jde, a něco ještě ne. Strašáky jsme z nich udělali my. Dospělí. Učitelé, rodiče, psychologové. Jejich prostřednictvím hrozíme (jestli se nebudeš učit, dostaneš pětku), vydíráme (jestli dostaneš pětku, nebudeš se dívat na televizi), loudíme (když budeš mít jedničku, koupím ti autíčko), chlubíme se (má samé jedničky, ta naše hlavička otevřená), linkujeme budoucnost (dobré známky ti zajistí bezstarostný blahobyt), stavíme na nich své živnosti (máš špatné známky, potřebuješ psychologa). Pěkně ta nebohá čísla zneužíváme. Nic z toho, co slibujeme a čím strašíme nemusí být pravda. Dospělý život není postavený na známkách.
Ale kdyby byl, patřila by nám za tohle pětka. Vyztužená prasátkem.
