Mám ráda zvuky. V dnešním uřvaném světě je někdy neslyším. Že to nedává smysl? No, možná ….
Mám ráda, když kůň zavadí kopytem o kamennou podlahu. Spala jsem jednou u kobyly, které se mělo narodit hříbě. Bylo úplné ticho. Jen občas koně frkli. Bylo slyšet, jak přešlápli z jedné nohy na druhou a kovový kroužek ohlávky zavadil o hrazení. Pak přišel rámus. Ten tichý rámus, po kterém nezůstane hora horou. Kobyla namáhavě oddechovala, muž s košilí vyhrnutou nad lokty taky. Byl slyšet i pot, který vystupoval na čele a bouchání srdce holek, které se dívaly. A jejich nevyslovené: ach, ten chlap je krásnej.
Najednou mlask. A z jedné byly rázem dvě.
Mám ráda, když křupe pod botama sníh. A mám ráda, když se lyže zařízne do udusaného prašanu. Lup. A taky monotónní zvuk vozíků lanovky, co drncají přes sloupy, ve chvíli, kdy je ráno obsluha rozjede, a ještě se tu nepřekřikuje fronta a neječí zvukysmrtící pop z místního rádia.
Mám ráda cinkot bublinek ve sklenici s minerálkou. V tichém půlnočním pokoji zní jako Loreta.
Mám ráda, když mi Radůza řve do ucha „máš oči jako vzduch a nebe modrej pruh“ a její hlas se houpe jako na vlně, kde nechtít plavat by bylo bláznovství.
Mám ráda zvuky, o kterých nic nevím. Jako kdysi v zimě na horské chatě, kde vonělo dřevo a naftová kamna. Strašlivá rána, jako když padá svět. A záblesk. A znovu rána a záblesk. A zase a zase. Co, to proboha, je? Bouřka? Válka? Nevěděl ani ten, o kterém jsem si tehdy myslela, že ví všechno. Noc tajemná jak elfové.
Pod tíhou sněhu praskaly elektrické dráty, slyšela jsem pak. Snad to tak bylo …
Mám ráda, když teče potok, když nohy brouka šustí po papíře. A když zpívají ptáci. A taky spoustu dalších zvuků, které jsou slyšet, když lidi mlčí.
Nejkrásnější zvuk jsem slyšela, je to už skoro šest let.
Byl to první křik dcery, kterou právě vytáhli z mého břicha.
Mám ráda uřvaný svět.
