Za tisícovku denně objednali rodiče pětiletému synovi psychiatra. Že prý neumí mluvit, tak ať ho to lékař naučí. Ať si s ním povídá. Když chce kluk říct, že by rád šťávu, ukáže a zaskučí něco jako vueee. Máma sice ví, že mu má na vueee podat skleničku, ale ve školce to nějak nechtějí chápat. A co teprv ve škole, tam by to asi vůbec neprošlo..
Jiní rodiče přivedli do ordinace psychiatra šestnáctiletou dceru. „Prosím, pomozte jí, rozešla se s první láskou. Brečí, je smutná. Napište pilulku.“
A když si tříletý kluk svlíknul kalhoty a nechal je ležet na zemi, povídá jeho máma své kamarádce: „Byli jsme s tím u psychiatra! On není bordelář. On má poruchu. Nechává ležet věci, které si sundá a překročí je. Je to nějaká dys..porucha, jako jsou ty dyskalkulie, dysgrafie a tak. To jen abys věděla.“
Zvláštní, velmi zvláštní svět.
Místo, aby si rodiče s dětmi prostě pokecali, zeptali se, co nového na pískovišti.. místo, aby je chytili okolo ramen, nechali vybrečet a povyprávěli, jak s prvními láskami zápasili oni, místo, aby vysvětlili, že kalhoty a ponožky na zem může pohazovat (výjimečně:-)) jen táta, odvedou nebožáka k psychiatrovi.
Proč?
Protože rychlý svět miluje rychlá řešení?
Protože tam rodiče chodí sami?
Protože je jednodušší, přehodit věci, byť k člověku patří jako k psovi blecha, na jiné? Na experty s diplomem a tabletky s nesrozumitelnými příbalovými letáky?
Protože je elegantnější říct, můj syn trpí dyskalkulií, než přiznat, „on je prostě trochu pitomej na matiku,“ ale za to krásně kreslí?
Tak kdo tu má vlastně poruchy? Kdo potřebuje psychiatra?
Podle mého jednoznačně takoví rodiče. Trpí dyspsychiatrií.
