Komunisti šedou milovali. Každý a všechno v ní vypadalo stejně blbě. Je to dvacet let, co komunisti zmizli, no, spíš se převlíkli. Teď barvy příštích sezón prý určuje jakási rada moudrých. Sejde se, poklábosí, možná i pohádá a vypadne z ní kartička s odstíny. Právě rozhodli, že kdo chce být „in“, musí na sebe příští měsíce věšet nevýrazné pastelové tóny. Barvy, co už od začátku vypadají opraně, takže když se operou, nikdo to nepozná. To víte, krize.
Napadlo mě, že se tentokrát přesně trefili do zdejší nátury, co se té šedé pořád ne a ne zbavit. Heslo dne stále někde zní: ať je to, co je to, hlavně ať to dlouho vydrží. A hlavně, ať moc netrčím.
Vzpomínám, jak jsem na lyžařský výcvik odjela v sedmé třídy s lyžáky o tři čísla většími. Aby vydržely, když mi pořád roste noha. Beskyd se jmenovaly a vypadaly jako z gumy. Každý měl tehdy lyžáky Beskyd nejmíň o tři čísla větší…
Poctivě jsem je boty zašněrovala až nad kotníky. Když jsem pak na kopci spadla, ouha ležela jsem vedle lyží bosá. Boty zůstaly zakleslé pevně ve vázání a já došla s brekem do chaty v ponožkách.
Taky jsem měla kabát. Nejdřív jsem v něm připomínala stan. Byl až na paty. Pak se stal paletkem pod zadek. Nesnášela jsem to slovo stejně jako onen kus oblečení.
A před časem, když jsem se vracela z Moravy, mi došlo, že „ať to dlouho vydrží“ se netýká zdaleka jen toho, co nosíme na sobě. Vesnice, kterými jsem projížděla, vypadaly jako přes kopírák. Na omítkách všechny odstíny šedé. Ponuré, ošklivé, ošuntěle šedé. Protože ta přeci dlouho vydrží, je praktická, nebledne, netmavne, je pořád stejně hnusná…
Přiznávám, taky jsem odporně praktická. To ta minulost ve stanu a velkých botách. Nakupuju trika univerzálních barev, kalhoty univerzálních střihů a police univerzálních tvarů. Líbí se mi ale ujetá oranžová čepice s kšiltem a fialové semišové kozačky. Jenže k čemu, lomím sama nad sebou rukama. Kam bys proboha tyhle zbytečnosti nosila? Škoda peněz.
Přesto, radost z nepraktického a přání ho mít, ve mně doutná jako Etna před výbuchem.
Nakukuju do drahých obchodů i ulítlých sekáčů, dívám se na romantické filmy, prohlížím babiččiny fotky z první republiky, chodím do galerií, kupuju si vstupné do zámeckých komnat a všude tam ji obdivuju. Chuť dělat a mít věci prostě pro radost.
Vidím pelerínu, která se nedá skoro nikam nehodí a stojí hříšné peníze. Ale je nádherná. A která ji oblékne, bude víla.
Vidím cukřenku, která stojí to, co celý obsah mého příborníku. Cukr z ní nejspíš bude sypat dost blbě, ale má tvar roztomilý jako mládě lemura.
Vidím snídani v trávě. Těm dvěma zamilovaným muselo trvat hrozně dlouho, než tam všechno to jídlo nanosili a nejspíš jim do něj lezou mravenci. Ale ta láska! Ta láska.
Vidím babičku, jako batole, usazenou mezi polštáři s háčkovaným potahem a pod háčkovanými záclonami. Hrozně špatně se perou a musí složitě vypínat, aby držely tvar. Jenže díky nim vypadá doma jako doma.
Vidím obraz, na kterém je jediná tečka. Ta tečka má něco do sebe. I když si ten pán v šedém roláku, co stojí před obrazem vedle mě, ťuká na čelo: Tečka? Jediná tečka?
Vidím látkové tapety s fialovými kvítky a stejně fialově rozkvetlé sofa v dámském salónu, kde se strop dotýká nebe. Tohle přeci nejde vytopit! Tak ať.
Šedá je smutek. Přežívání bez radosti. To když přeleze ze svetrů a omítek do duší.
I v přírodě se sem tam nějaká šedá najde. Kameny jsou šedé, kupříkladu. Mraky taky. A myši, myši bývají šedé.
Jenže na kamenech se milosrdně usazuje hebce zelený mech. Mraky vyprší a střídá je ale modro a slunce. A myši mají oči jako drahokamy.
Barvy jsou radost. Stejně jako zdánlivé nesmysly, které nepotřebuju.
I šedá je dobrá, to ano. Třeba ve věznici.
Ale kdo by v ní chtěl být?
Křiklavá zbytečnost, pozor nemám na mysli nafoukanou okázalost, totiž nemusí být jen rozmar. Je to odvaha užívat si. Odvaha mít barevnou duši.
Jdu si koupit tu lemuří cukřenku.
