„Mami, a kterým pánem strašej,“ ptala se mě onehdy v autě sedmiletá dcera, když jsme míjely předvolební billboard s dvojicí Petr Nečas (směje se jako netopýr na kotletu) a Jiří Paroubek (zavile se dívá, Santer by záviděl). Usmála jsem se. „No, máš pravdu, holčičko moje, z tohohle obrázku to fakt těžko poznáš.“
Týden před tím si pobrukovala (taky v autě) „.. a ten pán asi nebude tak zlej, když si dokáže dělat ze sebe takovouhle srandu ..“ Jeli jsme okolo billboardů, kde předseda ČSSD slibuje, že nám vrátí Elvise a zruší ranní kocovinu. Vysvětlovala jsem se smíchem té čisté duši, myslím tím svoji dceru, že ne, že on si ze sebe rozhodně srandu nedělá. A že když je před volbami, začnou se dospělí chovat stejně, jako když ona s bandou sedmiletých na dvorku vymýšlí, jak to nandat šestiletým.
A do třetice billboard, jenže o čtyři roky zpátky. Tehdy jsem smíchy poprskala volant: na trase domov – ZOO visela reklama na onu zahradu – obrázek gorily horské. „So to je?“ ukazovala v té době tříapůlletá prstem na zvíře. „Gorila horská,“ povídám.
Jezdili jsme do ZOO často a ona se pokaždé zeptala „So to je?“ Až se jednou nezeptala a sama namířila ukazováček: gojila hojska. Jenže někdo ten billboard mezitím vyměnil. Bylo tehdy taky před volbami. Visel tam Jiří Paroubek.
A tak si říkám, že jediné, k čemu předvolební billboardy jsou, je sranda.
