Chtěla bych si vlézt do Kosárkova obrazu Zimní noc. Mám ho ráda. Přestože se mi smějí, cože, tahle nemoderní romantika se ti tolik líbí?
Stávám před ním v galerii, a ztrácím přehled, jestli je půl jedné nebo už čtvrt na tři. Když zavřu oči, připadá mi jednoduché natáhnout ruku, udělat krok a být tam. Pod měsícem, co svítí na cestu. S lidmi před chalupou, která připomíná tu Janinky z Broučků. Čekám, že potkám v tom obraze ještě něco. Něco, čemu nedokážu dát jméno. Už už … Prosím, jděte dál od exponátu, nedotýkejte se ho! Řízne do ticha hlas hlídače. Postávají tu jako ptáci marabu. Připadají mi šedí a špičatí, kdo ví proč. Ale já se přece nedotýkám, chce se mi zařvat, kouzlo je pryč.
Chtěla bych být na stropě obývacího pokoje mých rodičů. Když ležím na parketách a koukám nahoru, připadá mi jako velká nespravedlnost, že musím být tady mezi koberci, křesly, stolem, židlemi, vším tím normálním … když tam vysoko mezi trámy je tak krásně útulno.
Chtěla bych odpočívat v lese kouzelnice Galadriel. Mezi elfy, pro jejich tajemství. A dotknout se Gandalfova pláště, co vidíš bílý čaroději? Skutečně to nebude tak zlé?
Chtěla bych ležet na stromě s nohama svěšenýma jako leopard. Sem tam mrknout okem, abych viděla, jak se vlní vzduch. A občas zívnout jako naše kočka, když do ní dloubnu, aby mě, hrome, už konečně pustila do křesla. Netuším, kdo jí na něj vystavil dekret.
Chtěla bych se projít v ZOO postavené z lega. Skákat po kostkách a těšit se, že mi někdo postaví oranžovožlutý domek s oknem, na chvíli mě tam zavře a přikryje střechou z papíru.
Chtěla bych se podívat, jak to vypadá v mechu. Zvláštní svět, představuju si. Měkký jak břicho narozené myši.
Chtěla bych nahlédnout do duše dcery, když říká, bojím se jít…
Pošeptala bych jí, neměj strach. Stojí na začátku každé cesty jako stráž, co pouští statečné. Nadechni se, udělej krok, natáhni ruku. A dotkni se obrazu.
