Vybrat si správné povolání bývá někdy těžší než přeskočit snožmo Mont Blanc. Obzvlášť, když jste dítě, puberťák a koneckonců i adolescent. Alespoň já to tak měla. A dneska už vím proč.
Dospělý má jasno, nesmí to být opruz a musí to sypat. V mezích možností. Někteří dospělí co se týče důležitosti tyhle dvě priority prohazují.
Jenže když jsme malí? Ruku na srdce, zohledňovali jste výplatní pásku a pracovní prostředí s květinou, klimatizací a systémem bonusů? Já tedy ne. Mě zajímaly úplně jiné věci. Dokázala jsem se nadchnout pro profesi kvůli zvuku zaklapnuté pokladny. Například.
Nejdřív jsem chtěla být lékařka. Byla jsem jako předškolák pořád nemocná a v čekárnách a ordinacích trávila víc času než na pískovišti. Fascinovalo mě, jak sestra nabírá z ampule do stříkačky tekutinu. Vymámila jsem na dědovi, který pracoval v chemické továrně, skleněnou stříkačku s opravdovou jehlou, zabodla ji do umělohmotného uzávěru lahvičky od léků, kterou jsem před tím naplnila vodou, a natahovala a natahovala. Tekutinu jsem vpouštěla do dvou plyšových medvědů, zajíce a psa. Polovina z nich shnila. Taky se mi líbilo, jak paní doktorka zapisuje do zdravotní karty zastrčené v obálce. Jak se doma objevila nějaká podobná, vsunula jsem do ní papíry a čmárala na ně „pes Kikouš ročník 1971, angína, V-penicilin po čtyřech hodinách, teplota 41,2. Příští kontrola za čtrnáct dní.“ Opravdu mi nešlo o to léčit a vyléčit, nýbrž plnit injekce a vyplňovat. papíry. Nestala jsem se lékařkou.
Pak jsem se rozhodla učit. Líbilo se mi, jak učitelka dosedá za svůj stolek, otevírá třídní knihu a ptá se kdo chybí. Dosedala jsem před svoje nahnilé plyšáky, otevírala desky z umělé hmoty a zapisovala nepřítomné (házela jsem je před tím pod gauč). Milovala jsem čmárat křídou po tabuli. Ouha, žádnou tabuli jsme doma neměli. Pokreslila jsem proto sousedovi vrata od garáže. Můj jinak klidný, mírný a neskutečně hodný dědeček mi vynadal jak psovi. Dodnes slyším „co z tebe bude?! Nevážíš si cizího majetku. Zraješ pro kriminál. To se dělá, psát panu Sedláčkovi na garáž dvě a dvě jsou čtyři?!“ Učitelka ze mě taky není. Možná proto, že vychovávat děti může jen ten, kdo nikdy nezrál pro kriminál...
Taky jsem moc chtěla být prodavačka. Nejdřív v řeznictví. Nádhera. Bavilo mě stát dlouhé minuty i desítky minut (ano tak dlouhé byly za socialismu fronty na bůček, srdce a poličan) u pultu a pozorovat, jak prostorově velká paní v bílém plášti krájí, hází na váhu a balí. A to házení na váhu se mi líbilo ze všeho nejvíc. Jak se ručička vychýlila „tak to máme o patnáct deka víc, nevadí?“ Ach.
A co teprve prodavačky v textilu. Braly z poliček trička, noční košile, svetry aspol. složené v igelitových pytlíkách. Dokázaly je vyndat a rozložit rychleji než eskamotér ve varieté růži z klobouku a hodit s lehce znuděným výrazem na pult. Možná ten lehce znuděný výraz a pohled zabodnutý někam daleko za nás zákazníky mě bavil ještě víc než rituál rozkládání a skládání.
Ani prodavačkou jsem se nestala. Zmizely police, pytlíky a vlastně i ty prodavačky. Být dotěrnou dozorkyní, která se potuluje mezi štanglemi s navěšeným oblečení a loudí „nepotřebujete pomoct“, se mi fakt nechce. Jen jsem si onehdy všimla lehce znuděného výrazu a pohledu upřeného kamsi za mě, u pokladní v supermarketu. Aby skutečnost, že mě úplně přehlíží, že jí vůbec nezajímá, cože jsem si to naházela do košíku a hodlám zaplatit, ještě podtrhla, zakřičela „Marcelooo a přijedeee dneska kamiooon?“ A přitom rytmicky pípala mé tatranky, broskve, plátkový sýr a nakládané okurky. Takže tady prostor ještě je.
Hodně jsem chtěla být i účetní. Nebo prostě vyplňovačka tabulek (trochu se to projevilo už v případě lékařky). Vyplňovala jsem, co šlo. Vyplnila jsem v pěti letech i svůj očkovací průkaz. Neuměla jsem psát, byly tam jen vlnky. I ty ale stačily na to, aby se dětská sestra na moji maminku podívala jako kobra na myš, prskla a hrozila jí národním výborem. Měla jsem od té doby zákaz dotýkat se jakýchkoli předtištěných listin. Možná proto mně touha stát se vyplňovacím úředníkem vydržela až do pozdní puberty.
Byla jsem okouzlena i krmiči v zoologické zahradě s plastovými lavóry, plavčíky a jejich píšťalkami, kadeřnicemi, které si strkaly mezi zuby pinety, chemiky, co třepali zkumavkami. A u všech mi bylo jedno, co je vlastně smyslem jejich práce.
Stala jsem se novinářkou. Bylo to jediné povolání, které mě do dvaadvaceti let vůbec ničím nezaujalo. Už od začátku jsem ale věděla, proč ho dělám.
Protože mě baví.
pro Ona Dnes
