Když je mi blbě, zalezu do postele, hodím na sebe tři peřiny, vypiju konvici horkýho čaje a potím se jako Frodo v Hoře Osudu. Jenže na potvoru, kvůli který chrchlám zrovna teď, je moje metoda, zdá se, krátká. Huš k doktorovi, než budu sbírat na podlaze tvoje plíce, vyhnal mě můj milý do míst, kterým se vyhýbám obloukem. A tak jsem šla.
Hurá, naštěstí to v čekárně nevypadá, jako když v roce 1978 přišly do zeleniny mandarinky. Dáma, co chce napsat léky, pán, kterého zlobí kyčle a paní, která má prý za sebou ukrutnou chřipku a chce se nechat poslechnout. (Říkám si, jak dostávají práva pacienta pěkně na zadek, když každý musí odvyprávět sestře svoje problémy už mezi dveřmi. Když hodí bradou směrem ke mně, jakože co já jsem za případ, řeknu jen, že jdu k paní doktorce. Na just.) Paní, co se chce nechat jen poslechnout se trochu brání. Tak ona tu není naše paní doktorka? Tak to já přijdu jindy. Ale jen seďte a čekejte, přikáže sestra a skoro zatlačí ženu zpátky do koženkové lavice.
Varování, které jsem nevyslyšela.
Dáálšíí. To je na mě.
Dobrý den, huhňám a házím třicet korun do piksly.
S čím jdete?
Hodně zakašlu, ne schválně, kašlu prakticky nepřetržitě.
Áá, vidím, diagnozu jste si stanovila sama. Jak dlouho to máte?
Asi pět dnů.
Tak to vám ještě antibiotika nedám. To ještě máte nárok chrchlat, dívá se lékařka do kalendáře.
Hurá, raduju se podruhé. Osvícená!
Teplotu máte?
Měla jsem, ale už asi ne.
Vrazí mi pod ruku digitální teploměr. Znakem všech digitálních teploměrů je nevypočitatelnost. Během pár minut vám naměří od 34,3 do 39,5.
Já mám 36,3.
Fajn, takže si budete cucat Septisan, čmárá na papírek. Ten já mám ráda (říká paní doktorka).
Beru jitrocelový sirup.
Jo, ten je taky dobrej. Ještě se vám kouknu do krku. Bere si na mě světýlko. Máte angínu.
Prosím?
No angínu máte. Máte zvětšený mandle a přes ně takový cáry.
Ale já nemám angínu, paní doktorko. Velký mandle by měl každej, když čtyřiadvacet hodin denně kašle a ty cáry, jak vy říkáte, to je rýma, co mi taky čtyřiadvacet hodin stéká z nosu do krku, snažím se chabě bránit.
Máte angínu!
Zakašlu, až se sklípky zatřesou. Nemám! Měla jsem v životě několik angín a vypadalo to úplně jinak.
Máte angínu, píšu vám penicilin.
Sedím před lékařkou oblečená, v čepici a koukám jako tele. Tak angínu mám? A proč kašlu? A proč mě vůbec nebolí v krku?
Vrazí mi recept. Nashledanou. A třicet korun.
Už jsem vám je tam hodila, když jsem přišla.
Jo, jasně, jsem si nevšimla, musím koukat do počítače, pořád něco tisknout, vyplňovat a vůbec.
Vypadla jsem jak cukrářka. Rozkašlala jsem se, že mě z obou očí stříkaly slzy a dokašlala až do lékárny. Pa-pa-paní dok-doktorka myslí, že mám angínu, ale já myslím, že ji nemám. Myslíte, že tyhle antibiotika zaberou i na kašel?
Lékárnice pokrčila rameny. Máte zelenou rýmu? Máte, no vidíte, tak to ony se nějak chytnou. Nejspíš.
Tak jo, možná mám fakt angínu, možná mám chřipku a možná loupání v kloubech nebo horečku omladnic, co já vím. Nejsem lékař a do řemesla jim fušovat nebudu. Ale poslechnout mě mohla.
Doufám, že poslechla alespoň tu paní, která přišla jenom kvůli tomu.
