Nikdy jsem neviděla Výměnu manželek, zato sjíždím Ordinaci v růžové zahradě, hnusí se mi Upíří deníky, miluju drahé parfémy, styděla bych se venčit yorkšírského teriéra, ráda se válím celý den na pláži, škodolibě se šklebím u neretušovaných fotek hereček, tancovat zumbu mi připadá pitomý,
zvedám obočí na ženami v „rídžojskách“ a s mastným culíkem a taky nad těmi, které si trhají obočí a kreslí si místo něj cosi tenkého, odebírám časopis o věcech mezi nebem a zemí, nerada žehlím, vařit mě baví jen pro rodinu, pro sebe jsem líná namazat i rohlík, vyžívám se v sázení kytek, zalívání a hnojení drhne, nevadí mi přeházet hromadu hnoje a do tří do rána uklízet po malířích, jsou dny, kdy neudělám vůbec ale vůbec nic, čtu dokola Deník Bridget Jones, všechno od Jane Austen a Carlose Castanedy, koukám na Slunce seno a nikdy jsem neotevřela nic od Freuda nebo Junga, dala jsem své dceři na zadek a hulákala na ní na sjezdovce, že na mě málem přišla sociální pracovnice, miluju ji bezvýhradně, stejně jako svého milého (napsala bych víc, ale byl by to patos jako kráva), jsem žárlivá až hanba a nevím, jestli umím úplně odpouštět.
A co? Jaká jsem? Špatná? Pitomá? Husa? Troufnete si mě oznámkovat? Z toho mála, co sama na sebe prásknu, co plave po povrchu a někdy až u samého dna? Složité. Někdy jsem to dělala a možná ještě i občas dělám, i když se tomu zoufale bráním, soudím lidi podle úplných kravin. Házím je do šuplíků „úžasný“ a „příšerný“. Kritizuju, vychvaluju, omlouvám, nadávám, ukazuju prstem. A nevím vlastně vůbec nic. Nemám šanci poznat, jaký člověk je, podle toho, jestli má knihovnu šestkrát deset metrů nebo se mu na stolku v obýváku krčí dva televizní programy, jestli má předplatné do Národního nebo viděl naposledy Karkulku v mateřské školce, jestli běhá po světě v keckách nebo v balenciagách, jestli se směje sprostým vtipům nebo dává kapesníček přes pusu.
Nemám šanci poznat jaký člověk je dřív, než poznám jeho samotného. A k tomu o něm potřebuju vědět něco úplně jiného.
