Seděla jsem na jednom tyrolském almu, pila mléko s centimetrem smetany a přikusovala voňavý špek a smrdutý sýr. Divná kombinace, ale když jsem se po svých dopotácela do dvou tisíc metrů, chutnalo mi všechno dohromady jako mana. Na rozvrzané dřevěné lavici, s vycpanou veverkou za zády, jsem koukala ve třicetistupňovém vedru na zasněžené hory a myslela jsem, že prasknu pohodou. A pak se mi udělalo smutno. Přepadla mě lítost. A vztek.
Můj šestaosmdesátiletý děda a o čtyři roky mladší babička sem už vyšplhat nemůžou. I když hory milují stejně jako já. Zdraví jim to nedovolí. V době, kdy byli plní síly, zase nedovolili komunisti.
Jak moc se snažili rudí tajit, „jak to na západě chodí“! Snaha to byla marná, ale „aspoň ať to lidi nevidí na vlastní oči…“
Vzpomínám, jak se nám na gymplu jeden soudruh z fabriky pokoušel při jakési ideové přednášce vysvětlit, proč se v Rakousku nestojí fronty na vlek.
„No, proč myslíte, proč mládeži? No, nevíte, co?“
„Protože lanovky jsou drahý a lidi na ně nemaj´. No tak proto. To vám nedošlo, co? No a u nás je to přesně naopak.“
Blbec.
Možná by se ani má babička s dědou do Alp nehnali, stačili by jim milované Krkonoše, kam jsme každý rok jezdili. Na ten jeden týden v roce v pokojíku bez sprchy a se záchodem o patro níž, vzpomínám pořád … Třeba i proto, že v dřevěné chalupě, která nepatřila ani svazu mládeže, ani podniku kovošrotosmalt ba ani partajní organizaci Práci čest, nýbrž jedné milé paní, poletoval svobodný horský duch. Podobný, jaký nasávám v kopcích na západ od nás.
Čert vem luxus alpských hotelů, servírky s úsměvem sladkým jako přezdobený dirndl a superčisté WC. Lituju, že mí prarodiče přišli o svobodu volby a možnost užívat si podle chuti a stavu peněženky, která kopírovala množství práce.
Tu jim komunisti vzali.
Vím, že ukradené cesty a zážitky jsou jen jednou položkou v seznamu komunistických loupeží. A vedle vražd, věznění a zmařených lidských osudů se krčí jako Popelka.
Vím, že neříkám vůbec nic nového. Jenže tváří tvář skalám, kterým chtít určovat, kdo je smí a nesmí vidět, může jen idiot, a komunistům, kteří se naparují v parlamentu a cintají o lidských právech, mám tmu před očima. Zakázat, potrestat …
Bláhové. Nebyla vůle stranu postavit mimo zákon, ani škrtnout z jejího názvu tu proklatou obchodní značku (bodejť by se jí sami vzdali, když jim při každých volbách nahání pluk věrných). A hranice na západ už neexistují, aby mohli mít v pase „nežádoucí“ … :-)
Tak bych vám, milí rudí, co jste dřív přikazovali stavět vysoké ploty, ráda popřála pěknou cestu do háje. A ať tam najdete panelákovou zotavovnu s výhledem na povrchový důl, páchnoucí toaletu, černou sprchovou hadici v plesnivém koutě, každý den hnědou omáčku s rýží, mastný ubrus a věčně naštvanou obsluhu, co vás obere i na polívce.
Všem ostatním pěknou dovolenou :-).
