Je možné odpustit zastřelenou Haničku?

Měli by Češi postavit pomník sudetským Němcům zavražděným při odsunu? Tuhle otázku řeší v Postoloprtech. Kámen s podobou otevřené knihy má připomenout na dva tisíce zmasakrovaných dětí, žen a mužů. Jenže v Postoloprtech se nemůžou dohodnout. Někteří říkají ano, jíní rozhodně ne…

Jedna strana nechápe druhou.  Byla to prachsprostá vražda, křičí jedni. Patřili k národu, který všechno zavinil, zvedají prst druzí.     
Jako nepamětník, který zná válku jen z vyprávění své babičky a dědy, mám za to, že každému nevinnému zavražděnému náleží pomník. Kus kamene, který říká, vzpomínáme, odpusťte.  Jenže …
Přestože neuznávám princip kolektivní viny, nad druhou světovou válkou se pro mě navždycky bude vznášet, jak to říct a nebýt za úplného cvoka, černočerný mrak obrovského zla.  Esence zla. Vyšší podoby zla. Prapodstaty zla.  A s tímhle zlem za očima chápu, že někdo dnes říká, nechci ten pomník…
Můj děda mi vyprávěl o tom, jak Češi házeli v Ústí nad Labem na konci války německé civilisty z mostu. V řece skončil i kočárek s nemluvnětem.  Hnus, dědovy oči se při těch slovech lesknou.
Má babička mi vyprávěla o tom, jak zastřelili dceru její tety a strýce. Jmenovala se Hanička a bylo jí šest. Na konci války němečtí vojáci vyhnali lidi ze sklepa jednoho domu na Pankráci. Každému desátému položili pistoli k hlavě. A zmáčkli spoušť. Desátá byla Hanička. Táta ji nesl v náručí. Zastřelili mu ji v náručí. Nesl ji mrtvou až do Krče …
Má babička i můj děda obvykle o válce mlčí. Rozpovídají se vzácně. A pak je z těch slov cítit obrovský smutek a lítost. Nad všemi, co umřeli. A taky strach. Strach z černočerného zla.
A  tak já, nepamětník a člověk evropský, kterého učili principy viny a odpouštění, říkám: Chápu vás, pamětníky, kteří nechcete pomník z kamene.
Snažíte se odpustit a žádáte o odpuštění.
Nosíte si pomníky v sobě.