Nadzdvihl mě ráno titulek na zpravodajském serveru: Nestlé nasazuje do Česka sladkosti pro chudé. Bída čeká celou Evropu. Chce se mi hodně silně zakřičet, jděte už do háje a možná ještě dál.
Víte, co je pro mě bída? Když žebrá na ulici někde v severní Africe žena, vedle sebe má nemluvně v papírové krabici. Když přes dva miliony lidí v Darfuru ztratily domov a živoří v chýších bez naděje, že bude někdy líp. Když matky přenášejí na svých zádech přes hranice zboží, které váží víc než ony, aby uživily své děti. Tak to je pro mě bída.
Zvykli jsme si fňukat. Onehdy mi známá řekla, že se jim nežije lehce, protože se musí pořádně otáčet a vlastně nic moc nemají. Jen dobře placenou práci, dům, chalupu, auto...
Zvykli jsme si fňukat a nikdo nám neřekne, tak jak se to říká malým dětem, tak už dost, nemáš vlastně důvod. Naopak, ještě nás v tom fňukání hýčkají. Co hýčkají, vytvářejí nám pro ně další a další důvody. Bída obchází Evropu! Chřipka zabiják! Klíště zabiják! Alkohol zabiják! Vražda! Vydírání! Zneužívání!
Když se lidé pořádně vystraší, vnutíte jim ke koupi i sádrovou břízu velikosti Petřínské rozhledny ve fialovo-oranžovém provedení. Dojem, že všechno je na dvě věci, vyrábí houfy ovčích zákazníků. Když už zle, tak ať máme alespoň nějakou radost. Dáme si panáka, zapálíme si, koupíme ústní irigátor pro celou rodinu s velmi tichým provozem (taky nevím, co to je), kulmu na řasy, ultrazvukový zvlhčovač s digitálním ovládáním. Když tohle všechno budeme mít, přepadne nás na chvíli pocit, že se nás bída (nemoci, smrt) netýká. Na chvíli. Protože další strašení už čeká. Stejně jako zboží ve skladech.
Bída existuje, jistě. Nejen v Darfuru, Africe, Asii, Americe, v Evropě. Dokonce i v Česku.
Mám pocit, že mnohem víc než bídy skutečné, je tu bídy úplně jiné.
