Usínám. V autobuse, tramvaji i v autě občas, a to je průšvih. Jenže ono to za volantem tak krásně houpe…Taky v obchodě ve frontě na pokladnu. Onehdy jsem málem usnula v hypermarketu, kde mi prodavačka v oddělení masa vysvětlovala, jak dělá roštěnky. Usínám při psaní článku o tom, jak být v kondici. Usnula jsem v houpačce na zahradě, když jsem se, oblečená do zimní bundy, před pár dny opalovala. Usnula jsem včera na gauči, když mi dcera četla ze slabikáře. Usnula jsem i nad poslední utěrkou na žehlícím prkně. Ve čtvrt na dvě v noci.
Usínám proto, že má hodina míň minut a den míň hodin než dřív, hádám. Jak jinak vysvětlit, že se mi do nich nedaří nacpat všechno ze seznamu „co je nutné udělat a zařídit“, který si pokládám na klávesnici notebooku a pečlivě na něm odškrtávám splněné. Miluju přeškrtnuté řádky.. Ty zloděje hodin spaní v mé pohodlné posteli.
Nejsem v tom sama. Kristina z mé knížky Prostě jako tenkrát taky občas usíná. A kníže Schwarzenberg rovněž ... ten, na rozdíl od nás, hlavně, když se nudí. Nejsme v tom zkrátka samy.
Tady je jedna z kapitol, pokud se vám zrovna nechce spát.. O spaní.
Vodník
Klopýtám do kavárny na Národní. Na tiskovku o tom, proč někteří lidé nemůžou spát.
Je osm ráno a já šla spát v půl čtvrté.
Spím.
Do háje, netrub na mě, to je pěší zóna, idiote. A chodí tady lidi, co spí.
Narazím do válce s reklamou na Milionáře z chatrče.
Do prdele …
Geniální film.
Znovu narazím. Tentokrát do stojanu s nápisem tisková konference. Hurá. Konečně tady.
Dám si dvojité kafe. Co taky jiného na akci Jak nejlíp usnout.
Áááá, chlebíčky. Kolega, co obráží tiskovky jenom kvůli nim, už má hrášek přilepený na uchu.
Dělá se mi trochu zle.
Nějaký docent mluví o spánkové hygieně. Bez ní to prý fakt nejde.
Pravda, někdy večer spím opřená o umyvadlo a z pusy mi trčí kartáček na zuby.
Do háje, já bych spala.
Slyším duté zvuky. Vždycky když se mi chce spát, slyším duté zvuky.
Jednou jsem Magdaleně, příšerně ospalá, vyprávěla pohádku o Popelce.
„A Popelka byla krááásnáá, móóc jí to slušelo. Přišla na bál. A všichni ztichli. Princ z ní nespustil oči … a … a …a najednou ten vodník povídá …“
„Mamí, jakej vodník?“
Slyšela jsem, že říkám A najednou ten vodník povídá.
Netuším proč jsem řekla A najednou ten vodník povídá a netuším, proč jsem slyšela, že to říkám a stejně to řekla ..
Zatímco spím, docent pořád hučí o tom, jak usnout.
Měl by si mě naložit do lihu na ukazování.
Konec. Škoda, spí se tu dobře.
„Budete chlebíček kolegyně,“ šťouchá do mě prstem ten s hráškem, teď už má na uchu i mrkev. Dělá se mi trochu zle.
„Neee, a támhle jsou taky ještě dva volný.“
„Chtěla byste se ještě na něco zeptat, paní redaktorko,“ zastoupí mi cestu docent, hlavu má mírně na stranu.
„Ne, zatím ne, bylo to vyčerpávající,“ zubím se, že by mnou ihned přeobsadili Rene Zellwegger. Doufám, že to chápe správně. Vyčerpávající.
„Tady … má vizitka. Budu ráda, když mě zase někdy pozvete.“ Ale v pět odpoledne. To neřeknu.
Pořád klimbám. Utíkám do redakce, čekají tam na mě tři texty. Nenapsané. A člověk, co umí hubit vši tím, že je dusí. Asi polštářem. Chichi.
A Stela. Chce si povídat o tom, jak zplodí se Sebastianem růžovou holčičku. Má se jmenovat Latika. Taky viděla Milionáře.
Právě teď se někde Magdalena natřásá v mém sexy nočním prádle. Vlastně bych ho mohla půjčit Stele. Ne na karneval. Je fakt moc dobrý.
Doběhnu do redakce a prásknu kabelkou o stůl.
Vypadne z ní mobil, dvě menstruační vložky, třezalkové tablety na nervy, tři pouzdra na kontaktní čočky, stručný návod k autu, dva kaštany, plaz z umělé hmoty, masážní olej, sluneční brýle pro batolata, kladívko ze soupravy Mladý archeolog a mrtvá vosa. „Tfuj, to je odporný.“
Na mobilu dva nepřijaté hovory a tři sms. Do háje, zapomněla jsem zapnout zvonění. Aspoň mě nikdo nebudil.
Hmm, tohle číslo neznám. Pán přes vši píše, že volal, aha tak to byl on, že přijde o hodinu později. Dusí, asi.
Další sms. odpoustim ti uz se nezlobim
To se mi snad zdá, tak Pavel mi odpouští … Do Indie s tebou, fňukale.
A poslední sms. jsi porad vtipna slunecnice, obed dnes, zitra, pozitri…?
Chci taky do Indie.
