Některé dny jsou padací. Padá se při nich na hubu. Kristina z mé knížky Prostě jako tenkrát má takových dnů docela dost. Tady je jedna z kapitol...
Jedu na pátý rychlostní stupeň. Odjakživa. Nebo aspoň, co si vzpomínám.
Na rok jsem přeřadila na čtyřku. To když se narodila Magdalena. Ale vlastně, když tak o tom přemýšlím, tak to taky byla pětka.
A bez servisu.
Tak co se divíš, káčo, že občas něco zaskřípe.
Zvoní budík, čtvrt na osm. Neeee. Šla jsem spát v půl třetí. Vraždění neviňátek.
„Mamí, vstávej. Kdo mě odvede do školky?“
„Svatý Mikuláš.“
„Cóó? Vždyť už chodil,“ Magdalena nechápavě vrtí copy.
Po cestě do koupelny si zvrtnu kotník. Do háje, bolí to.
„Mami, čistíš si zuby kartáčkem, co jsi s ním včera pucovala podlahu, ty čárky mezi dlaždičkama, aby byly bílý.“
Do hajzlu, tfuj, no jo, to nechutná jako elmex.
Kdo mi schoval kontaktní čočky? Slepá šmátrám prstem v pouzdře.
„Hele, tady na umyvadle je nějaký sklo. Nějaký kapky ze skla, mami.“
Moje čočky, chudinky, Ramsesové se z nich staly. Večer jsem je omylem vylila.
Mám náhradní, naštěstí, ale tyhle jsem nosila teprve týden. Šest stovek v hajzlu.
„Rychle, rychle,“ popoháním Magdalenu.
Co mi to kouká z kalhot vzadu? Proč mám na lýtku pod džínama takovou bouli? V zrcadle vidím, že za sebou tahám smotanou punčochu. Visí z nohavice jako vyschlá anakonda. Bože, to je hnus.
„Přidej, Magdaleno.“
„A co snídaně, mami?“
„Na, vem si štrůdl,“ krájím poslední kousek na dva. „Vyber si jeden já, jeden ty.“
„Mami to chutná divně. A smrdí to jako odblešovadlo.“
„Nemel, já už ho snědla.“
„To fakt příšerně smrdí.“
Magdalena miluje štrůdly, to je divné.
„Ukaž.“
„Proboha, fujtajbl, vždyť je to zespoda plesnivý. Vyhoď to. Kolik jsi ho snědla?“
„Asi půlku.“
„Já celej.“
„Rychle mlíko, vypij mlíko.“
„Otrávíme se? A jak to, že tys ho neměla plesnivej?“
„Ale, měla holčičko, jenže když si vyčistíš zuby sprejem na dlaždičky, nějak ti to nepřijde.“
Je za minutu osm, ve školce máme být v osm.
Padáme.
Osm devět, Massa by to rychleji nezvládl.
Proč nám neotvírají. „Copak je to, do háje, takovej problém, když někdo přijde o devět minut pozdějc," lomcuju dveřma. "Školství socialistický!“
Vytáčím mobil učitelky.
„Ale my jsme na cestě do ZOO. Odjezd byl v půl osmé.“
Do háje. Kdo si to má všechno pamatovat.
„Halo, šéfe? Dneska pracuju doma. No, mám k tomu vážnej důvod, neboj. Nazdar.“
Sedám k počítači. Musím napsat tři strany o žloutence. V hlavě mám jedinou větu, máte-li žloutenku, jste žlutí. Snad mě napadne ještě aspoň jedna.
„A mamí, co mám dělat?“
„Hraj si.“
„A s čím?“
„S barbínama třeba.“
„To je nuda.“
Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„S brontosaurem.“
„Ten mě nebaví.“
„Tak si kresli.“
„Tsss“
„Tak strč hlavu do popelnice a hledej tam drahý kamení. Ježíš, já nevím.“ Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„Mamí, my máme v popelnici drahý kamení?“
„Magdaleno, prosííííím.“
„Pusť si Vinnetoua.“
„To jsem chtěla slyšet.“
Auuuu. Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„Mamí, já si loupu nehty.“
„To je dobře. Cože? Proboha neloupej si nehty.“
„Mamí, a čí je Vinnetou bratr?“
„Jakej bratr zase? Old Shatterhanda, asi.“
„Ale Old Shatterhand nemá čelenku.“
„Tak si pusť pejska a kočičku, to máš bez záhad. Magdaleno moje,“ držím ji za tváře, „budeme louskat cvrčky, když mě nenecháš psát.“
„A jak chutnaj´cvrčci, mami?“
Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„Mamí, já mám hlad.“
No jo, půl jedné. Vařím brambory ve slupce a míchám je s parmezánem. Překvapivě dobré. Třes se, Jamie Olivere, přestaneme tě tisknout.
Máte-li žloutenku, jste žlutí.
„A mamí, tady nabízej knížku Ne esty yda até po ohádky y, hláskuje, my yslíte e že e se to o v po ohádká ách ne edělá. Koupíme si ji? A co se nedělá v pohádkách?“
V pohádkách se nesouloží. To neřeknu.
„Nekoupíme, nedělá, nevymyslím, nenapíšu, neodevzdám, nestihnu, idiot.“
„Co to říkáš, mami?“
„Že musím napsat článek, zavolat pěti lidem, dojet na nákup, vyprat prádlo, pověsit prádlo, uvařit večeři, vyřídit třicet čtyři mailů, sehnat elektrikáře a … a … a že mě strašně bolí kotník.“
Ukázka z knížky Prostě jako tenkrát
