Nesnáším novoroční předsevzetí. Nemám ráda už jen to slovo, předsevzetí. Připadá mi trapné, podobně jako žirový (účet) a pasírovat. Prostě mi některá slova připadají trapná, netuším proč, nemůžou za to... Ale to je vedlejší. Do svých dvaceti jsem si žádná novoroční předsevzetí nedávala. Co víc, neměla jsem o nich ani tušení. Až jeden mi jejich existenci prozradil. Tím nejpříšernějším způsobem.
Seděla jsem mu na klíně na Silvestra na horské chatě, kde běhali lidé s papírovými čepicemi na hlavě, smáli se i tomu, že je víno červené a venku nesněží, a k poslechu a tanci vrzal multiinstrumentální přístroj My dva a čas. Byla jsem zamilovaná až hrůza, takže mi ten flašinet zněl jako nebeské varhany. A ten ON mě pohladil po vlasech a řekl, „dáš si jedno předsevzetí, jo“. Zamrkala jsem očima, že se Marylin M. musela propadat v hrobě hanbou, jak to dělala celý život blbě, a vzdychla, „ano, ano, ano … a jaké?“ „Že budeš trochu cvičit, aby se ti zmenšil zadek.“ Jeho měkký klín se změnil v lavici inkvizitora. Měla jsem tehdy poctivou osmatřicítku, jako velikost, a nikdo proti mému zadku do té doby nic neměl. Varhany se změnily ve sbor kvílejících myší.
Plakala jsem na smrdutém WC, kde chyběl toaletní papír, prkýnko z měkké umělé hmoty mělo světle zelenou barvu a dveře se zavíraly háčkem. Do tří měsíců jsem měla zadek jako lehká atletka, co se zrovna vrátila z olympiády. Moc si ho neužil, tak nějak už jsme nebyli spolu …
Dala jsem si předsevzetí, že už o žádném předsevzetí nechci ani slyšet. A že už nikdy nebudu trávit pitomého Silvestra s papírovými čepicemi za zvuku multiinstrumentalistů. Nýbrž sportem. Slyšíte, jak to skřípe? Pro předsevzetí není kam šlápnout …
Příští rok jsem v rámci nepředsevzetí/předsevzetí vyrazila na běžky. Že prý se proběhneme po kopcích a ve dvanáct si připijeme svařákem na horské chatě (zase ta horská chata!), říkal člen horské služby s vysílačkou v kapse, který načmáral trasu a postavil se do čela výpravy. Ztratili jsme se. Do chaty jsme přišli v půl třetí. Se sprostými slovy na rtech. Já navíc s otravou krve v ruce. Ignorovala jsem tmavě červené čáry, které se od rána táhly od prsteníčku levé ruky až po loket. Jenže někdy mezi čtvrt na dvě a druhou ráno jsem začala mít tušení, že je zle. Klepala jsem kamarády bambusovou hůlkou do zad, jestli by nemohli trochu zpomalit, a žádala od nich slib, že mi na té chatě, pokud ji někdy najdeme, seženou odvoz do údolí. Klepat s prominutím úplně nasrané chlapy bambusem přes hřbet a myslet si, že o Silvestra po půlnoci bude na horské chatě někdo schopný řídit byť jen koloběžku, je jako spoléhat na to, že mi zahrádku zrejou mimozemšťani.
Tak se mě cestou domů nad ránem pěšky s lyžemi na zádech - sníh byl jen na hřebeni - aspoň snažili rozveselit. Schovávali se v té úplné tmě za stromy a když jsem byla já a moje horečka na dosah, vyskočili a bafli. Vyprávět o tom, jak se mi snažili zhnisaný prst o několik hodin později propíchnout nad svíčkou dezinfikovanou jehlou, nemá smysl. Myslím, že z té doby pochází mé předsevzetí (předsevzetí!), že budu mít ráda muže, ať se děje, co se děje…
Když mě kamarádka před pár dny plácla do zad, jaké si dávám předsevzetí do nového roku, chtěla jsem ji nejdřív polít medem a posypat šlupkama od brambor. „Jděte už všichni do háje .. předsevzetí..“
A pak se mi rozsvítilo. Co mi vlastně vadí na předsevzetí? To příšerné slovo přeci. Vyměním ho. Za přání. Přání mám ráda. I jako slovo. Můžu si je nechávat pro sebe, věřit, že se splní a koneckonců, i pro to něco udělat.
Takže už žádná předsevzetí, ale přání. Dělají život milejší…
A vám moc a moc děkuju za to, že mi jedno plníte. Že čtete moje blogy. Mám z toho obrovskou radost.
A přeju vám do nového roku hodně přání, která se splní.
klára m.
