Co se týče prezidentské volby, mám od začátku jasno. Když tak ale koukám na facebook a do různých diskuzí a vidím váhající dámy, napadlo mě tohle. Možné se vám to bude zdát přízemní, zjednodušené, příliš ženské až slepičí, ale ať...
Co se takhle rozhodnout podle toho, jestli byste se byly do dotyčného schopné zamilovat? (Paní kandidátky nechť prominou, o nich tenhle text není). Protože, když pominu telecí léta, kdy se lehce zamilujeme do úplného pitomce, jen když má hezký ksichtík a pověst samce odtahující do jeskyně, umíme si obvykle srdcem (no, nebo jiným orgánem) vybírat docela dobře.
Instinktivně toužíme po mužích spolehlivých, hodných, ale když je potřeba od rány. Po chlapech každou molekulou své osoby, kteří umí pokácet strom, vyměnit žárovku a vyrobit dřevěnou lavici. Po takových, se kterými je sranda, a při té srandě neváhají vypravovat, jak někde něco zvrtali. Po těch, kteří nás pustí do dveří, podají ruku, když skáčeme přes potok, nezabloudí v lese, položí nás do trávy a dají pusu do důlku pod krkem. Prostě po Mužích. Nikoli po ubrečených hysterkách polykajících třezalkové tablety, hádavých tlachalech a ješitných nadutcích.
K Mužům nás to táhne a když takového na kilometry zavětříme, měníme směr a vydáváme se po stopě a vlastně ani nevíme proč. Jsme lvice, které poznají do široka rozkročený protějšek. Co na tom, že ne vždy to vyjde, že nám ho vyfoukne rychlejší šelma. Poznáme ho.
Kdybych dnes koukala nerozhodnutá na seznam kandidátů, instinkt by mě nasměroval přesně k tomu, kterého jsem chtěla volit vždycky. K muži s velkou noblesou.
