Ráno jsem vylila do umyvadla svoje kontaktní čočky. Do háje, to ten den pěkně začíná. Vylovila jsem je z odpadu a propláchla. Doufám, že mi na duhovce nevyroste houba.
Na nový sáček cornflakes k snídani jsem si vzala nůžky. Obvykle ho totiž trhám a všude se rozsypou. Rozsypaly se stejně. Šlapala jsem po nich, takže praskaly jako bílý kuličky z keře, název si nepamatuju, co je děti trhají a dupou na ně. Dělám to dodnes taky.
Do háje, do háje ….
Je vůbec ráno? Za oknem šedo, kapky přisátý na skle jako pijavice. Zima. Tedy ani zima, ani teplo. Do háje …
Myla jsem si vlasy, protože připomínaly koudel, co jsem koupila dceři v obchodě pro instalatéry, aby mohla dělat posledního dubna u vesnickýho rybníka čarodějnici.
Kolik toho chcete, ptal se prodavač a oči pětice mužů, co tam vybírali různý hejblata, měly jedinej cíl.
Tak půl kila? Kilo?
Proboha, ono se to prodává na váhu … Co já vím, aby toho bylo dost na hlavu.
Na hlavu, slyšela jsem uchechtnutí. Jeden mi koukal na zadek.
Foukala jsem tu svoji fénem a myšlenky mi utíkaly do dálek. Do háje, co jsem si to z vlasů vyrobila? Vypadám jako punkovej úředník. A ofina mi leze do očí. K holiči kvůli tobě nepoletím. Šmik.
Do háje, vypadám jako stenotypistka z padesátejch let, co se převlíkla za punkovýho úředníka.
Žvýkám kukuřičný lupeny. Jau, kousla jsem se do tváře kousek od rtu. Vždycky, když se kousnu, udělá se mi v puse bolák a bolí celej tejden. Jauuuu, kousla jsem se podruhý do stejnýho místa. Budu vypadat jako stenotypistka z padesátých let, co se převlíkla za punkovýho úředníka a nechala si vycpat pusu kolagenem. Jenže jenom z jedný strany.
Do háje.
Mám zpoždění. A v autě benzín na pět kilometrů. Do háje, do háje, do háje …
A kde mám, do háje, ty pitomý sluneční brejle. Z mraků leze světlo.
Počkat, hezky voní vzduch.
Na brejlích si sedím.
Mačkám za jízdy knoflíky na rádiu. Když pouštíte Nedvěda, zapomeňte, že vás budu poslouchat. Z reproduktorů kvílí a šumí střední vlny. Do háje …
Cvak, cvak.
A pak někdo říká: lidi neumí v zimě odpočívat. Nejsou sice medvědi, ale měli by si z nich vzít příklad. Bývají proto v březnu unavení, nemocní, smutní, podráždění. Ale když přežijí, můžou se těšit na duben, a na květen a na červen …
Usmívám se.
Šedo střídá modro.
Do háje, těším se …
