Co je vzácné? Pro každého něco jiného. Pro mě třeba tohle. .. tátův švestkový koláč. Upeče ho tři plechy a já chodím a jím ho ve stoje. Ukrajuju po malých kouskách, protože pak ho přeci sním míň.. Houby, už by celý den nemusela dát nic do pusy. Co celý den, celý týden a ještě bych na ten koláč vylezla na K2. Tolik ho ve mně skončí.
.. když hrajeme, my čtyři ženy Člověče nezlob se. Má babička, má maminka, dcera a já. Čtyři generace, čtvery ruce od úplně hladkých až po ty, které obháčkovaly půl Evropy a tolikrát se píchly o jehlu. Křičíme, dupeme, bráníme vší silou vyhozenou figurku. My tři velké jen naoko, malá úplně vážně. „Maminko, prosím, nevyhazuj mě. Prosím, já tě taky nevyhodím,“ škemrá. „Jen si mě klidně vyhoď!“ Vzteká se dál, „to není spravedlivý.“ „Ale je, má nejmilejší, ale je. A jestli nepřestaneš vyvádět, balíme to,“ přitvrdím, když drží figurku na políčku, ze kterého ji nemilosrdně poslala pryč ta moje, jako lvice tlapou kořist. „To mám po dědovi, ten taky pálil karty, když byl malej a prohrál,“ řekne, když kapituluje. Všechny se smějeme.
.. když babičce natáčím a dědovi stříhám vlasy. Rituál. Naučila jsem se to dokonale. „Žádnej květák,“ bořím prsty do jemných vln, mohly by je fotit do časopisu. Jen dědovi jsem párkrát zajela stříhacím strojkem trochu hloub, než bylo potřeba. „To nevadí, to doroste,“ uhrábnul si širokou dlaní ježka. „Tak děkuju,“ řekne vždycky, „bábina se s tebou vyrovná, vždyť víš, že drží kasu,“ mrkne okem. Rituál.. Kdepak, vyrovnávat se budu já. Celý život a nikdy nebudu mít tolik lásky, kolik se rozdává u nich doma.
.. když si povídám, nohy opřené o římsu zahradního krbu s mámou a tátou. Je půlnoc a úplněk, měsíc svítí jako by chtěl shořet a rozpadnout se jako březová polena. Pijeme víno a mluvíme. Mluvíme, mluvíme a mluvíme. Něco je hodně k smíchu, něco vůbec ne. A občas je ticho. Trochu se mi pálí zespoda boty, do háje. Co na tom. Tyhle chvíle dávají sílu jako prsten moci.
.. když jdu s dcerou na mateřídoušku. Je vedro a ona kňučí, „když už tam budem?“ Na místě, kde tahle zázračná bylina roste. Zázračná proto, že voněla na půdě mé prababičky hned vedle sena. Sušila ji a pak z ní vařila čaj. Byl sladký i bez medu. „Za chvíli, za chvíli ji najdem,“ trochu lžu, protože ji ve stráni plné kamení jen tuším. „Jestli půjdem kvůli nějaký kytce ještě dva kilometry .. jé jahody!“ Mateřídouška zapomenuta. Lesní jahody chutnají jako jídlo z ráje. Nakonec jsme ji našly. Mateřídoušku. Voněla stejně.
.. když se mají lidi rádi.
