Míň fotogenický než já je už jen princ Charles. Pochopila jsem to už před mnoha a mnoha lety. Na rodinné fotografii stojí maminka, tatínek, babička a dědeček. Všichni vypadají jako lidé. A já. Vypadám jako vyděšená činčila.
Pocit, že není něco v pořádku, se prohloubil na lyžařské dovolené ve Špindlerově Mlýně. Bylo mi, tuším, devět. Nějaký zákeřný člověk fotil lidi na lanovce, za jízdy vrážel dotyčnému nebožákovi papírek s číslem a nahoře to jeho komplic nějak zúřadoval. Výsledkem byla fotografie spokojeného turisty, který se kochá panoramaty. Výsledkem stejného aktu v mém případě byla fotografie bytosti s obličejem utonulého vorvaně v obleku kosmonauta. Tehdy na trhu totiž nebyly oteplovačky, které by slušely. Tehdy nebyly na trhu žádné oteplovačky, a tak mi je babička ušila. A aby nemusela šít každý rok nové, ušila je na několik let dopředu. V momentě focení byly fungl nové. (Ale jednu obrovskou výhodu měly, nikdo nepoznal, jestli na lyžích padám, vypadala jsem ze všech stran stejně). Zkrátím to, fotku vorvaně-kosmonauta neukazuju ani po silvestru ve dvě ráno.
A na všech školních fotografiích připomínám školníka. Měli jsme podobné brýle. Jen tam, kde je vidět sukně do áčka, jsem podobná spíš jeho manželce.
Po tom všem jsem se na prahu dospělosti rozhodla k zásadnímu kroku. Došla jsem si k holiči, vybrakovala mamince kosmetickou skříňku, ověsila se všemi zlatými řetízky, co jsem doma našla (dodnes nevím proč, asi v naději, že mi odlesky překryjí obličej), a vyrazila pro průkazové foto. „Promiň,“ vykulil oči můj tehdejší kluk, když jsem mu výsledek strčila pod nos, „vypadáš tu jako, ehm, jako děvka.“
Příprava na další průkazovou fotku, tentokrát na vysokoškolský index, vypadala úplně jinak. Vlasy na kluka, bez malby a nátěru. „Ty vole,“ vykřikl v hospodě čtvrté cenové skupiny spolužák Jiří, když můj index sbíral z podlahy z rozsypaného batohu. „Si děláš pr…, ne? Proboha, a já vždycky myslel, škyt, že nejsi úplně vošklivá holka, škyt.“ Vyrvala jsem mu modrý sešitek z ruky. „Noooo, tak jsem no. Ještě jednu dvanáctku, prosím.“
Nastalo bezfotkové období. Kromě několika momentek. Musím přiznat, že když jsem nevěděla, že někdo mačká spoušť, vypadala jsem občas jako já.
Mé posílené sebevědomí mi vnuklo čertovskou myšlenku. Ještě jednou to zkusím. Namaluju se a budu na fotce konečně vypadat jako člověk. Konec tvorů, kteři chybějí v encyklopediích. Už se ale nebudu malovat sama (konec s prostitucí), svěřím se odbornici.
Tehdy v polovině devadesátých let jsem začínala pracovat v největším deníku. A paní vizážistka, které jsem vložila do ruky osud fotkového blba, zřejmě taky začínala. Jako vizážistka. „Paní redaktorko, udělám z vás vílu a vyblejsknu před a po. Uvidíte ten rozdíl!“ Viděla jsem. Bohužel ho tehdy viděl i můj šéf. A to vůbec nebyl opilý jako tenkrát spolužák Jiří. Musel tam asi s námi v té hospodě s rozsypaným batohem být, převlečený za půllitr. Řekl totiž v podstatě to samé. Jen ještě ostřeji a víc se chechtal.
Dost. Dost!!! Už ze mě nebudeš dělat pitomce, ty nechutný přístroji s jedním okem. Když podobiznu, tak nakreslit, i na občanku. (Popravdě, současné občankové fotce – kresba neprošla – se zase smála má kamarádka. Tak, že se málem udusila slanými brambůrky. „Ježišmarjá, vypadáš jako tři dny vytažená z vody a navrch ogrilovaná.“)
Před pár měsíci mě přesvědčila kolegyně v redakci, že úžasné fotky existují. „Neboj, Markéta udělá krasavici z úplně každýho.“ Věta mi sice příliš sebevědomí nepřihodila, avšak přiměla mě k (zatím) poslednímu zoufalému pokusu.
„Pááni,“ hvízdla jsem uznale nad retušovaným výsledkem. A zachvěla se blahem.
Chvět jsem se přestala, když jsem potkala po letech svého spolužáka Jiřího. „Viděl jsem tvoji fotku na internetu.“ (Ano, přesně tu dobrou, retušovanou.) „Hmmmm. Jo, seš si TROCHU podobná.“ Díval se na mě zblízka jako na kobylu, co potřebují prodat. V očích naléhavé otázky: ale proč na ní nejsou vidět ty vrásky, ty kruhy pod očima, ty pupínky, ty ty…?
„Ale stejně si nejlíp vypadala na tý z indexu,“ přátelsky na mě mrknul.
Jo, vypadala. Byla jsem to totiž celá já.
Ať žijí (ne)retušované fotky!
psáno pro www.marianne.cz
