Ženy si rády stěžují, kdybych já tak byla chlap. Nechápu. Je mnoho důvodů, proč je dobré být ženou. Co dobré, nejlepší. S muži bych neměnila ani za noc s Colinem Firthem. Ráda vysvětlím.
Být mužem je kříž už v batolecím věku. Poslechněte si pár matek, kterým ještě nezalilo mléko všechny mozkové závity, jak mluví o rozdílech mezi mrňaty opačného pohlaví. „A dyť je to kluk. Tak co chceš, že ještě v roce a půl nechodí. Jo a barvy? Tak červenou pozná nejdřív v šesti letech. Béžovou, lososovou, lila a vínovou nedokáže rozeznat nikdy.“ My už ve dvou dokážeme ukázat na šatky, které přesně padnou k našemu barevnému typu.
Hm.
A v pubertě? Peklo. Ten strašlivý hlas. Něco mezi kokrháním a hudláním hrdličky. Kdežto nám rostou prsa a je to jedním slovem nádhera.
Namlouvání je peklo přímo Alighieriho. Pamatujete, jak vás vyloučili ze školní sportovní akademie, protože jste neuměla metnout hvězdu? Tak tohle odmítnutí je proti těm, kterým musí projít mutující nešťastníci, jako pohlazení kočičí tlapky na dobrou noc.
„Neš.. neš.. ehm, nešla bbbb bb biiis do kikikikikina?
„CO?!“
„Do kikikikikinananana.“
„NEŠLA! Vodprejskni.“
Ne že bychom vždycky dostaly, koho jsme chtěly. Jenže to jaksi není vidět. Když sedíte jako primadona v koutě, nikdo neví, jestli tam dřepíte o vlastní vůli, protože punkově pohrdáte celým světem, nebo jste poněkud nechtěná. Co je komu do toho, že?
Škola, darmo mluvit. Ruku na srdce, kolikrát jste před zkouškou u „pana profesora“ žehlila šaty s výstřihem až na kolena a malovala obličej jako Šajen před bitvou u Little Big Hornu. A co mohli udělat kluci? Biflovat. A doufat, že bude pan profesor nad jejich indexem myšlenkami ještě v onom výstřihu.
Svatba. Další kapitola. Zatímco žena se těší a kamarádky závidí, muž dostane poprvé v životě migrénu a přátelé ho litují, případně se poťouchle posmívají.
Sex. Je třeba se vůbec rozepisovat? Když to nejde, tak to nejde a je to setsakra vidět. Kdežto my dokážeme zahrát vášeň bořící sídliště a klidně u toho sestavit v duchu jídelníček na celý týden.
Manželství? Nepřetržitá řada ústrků a ponížení. Žena zahnízdí jako kvočna a má velké předpoklady být zbytek života spokojená. Věnce na dveře věší, květináče nakupuje, svícny zapaluje, ložnici (obývák, dětský pokoj atd.) zdobí, v koupelně dlaždičky vytrhává a mění za hezčí (lépe řečeno, sama je nevytrhává, to dá rozum, že si zjedná muže). A muž? Platí a nic nesmí. Obzvlášť courat s kamarády po hospodách a obhlížet cizí ženy. Trik „jdu přeci na fotbal“ bývá záhy prokouknut. Zoufalec se tak nedostane z domu ani pod záminkou, že chce udělat něco pro své zdraví. „Tak zryj zahradu a přesuň skříň z chodby do komory.“ Mimochodem být mužem, naštvu se dvojnásob. Ženy se jim totiž sáčkují i do jejich nejoblíbenější činnosti, sportu. Hrají fotbal, hokej a nad hlavu vyhazují činky. Představte si, že by se vám partner přehraboval ve šminkách a spotřebovával stíny, tužky, rtěnky. Brrr.
A úplná katastrofa jsou děti. Začíná to už porodem. Ať si kdo chce co chce říká, je to pěkný zážitek (když dá tělo milosrdně zapomenout na bolest). Co pěkný, nejkrásnější! Adrenalinové štěstí, kterého muž nedosáhne, ani kdyby došel bos na Mount Everest. Jenže je tu něco ještě daleko horšího. Nejistota. Příšerná, stravující a do nebe volající nejistota: je to dítě fakt moje? Jistě, existují exempláře, u kterých nelze pochybovat. Otec přes kopírák. Jenže červík může hlodat i v tomhle případě. A není to dítě mého otce? Tedy děda? Zatímco my přesně víme, co jsme porodily, otec může jen doufat.
Přeci jen ale existuje jedna věc, ve které mají navrch a kterou jim strašně závidím. Žijí s dokonalými bytostmi.
Se ženami.
psáno pro Ona Dnes
