Je pěkná mrcha. Hraje se mnou divnou hru. Vyleze. Pak se schová a vypadá to, že už nikdy nebude. A znovu se odněkud zašklebí. Hele, jsem tu. Nahoru dolů. O kom že je řeč? O sebevědomí.
Pěknou ťafku dostalo už ve školce. Mireček tahal za vlasy Mařenu. Říkala jsem jí Mařena, protože jsem jí neměla ráda, zato Mirečka ano. A přitom mi doma říkali, jaká jsem roztomilá holčička … A chytrá taky …tak proč jsem do háje nedostala v pololetí v šesté třídě jedničku i z matiky a fyziky a proč teda Mařenu? Sebevědomí se zmátlo a zanořilo do neviditelna jako stroje na vrtné plošině.
Víte, co … dělám si legraci. Culíky, které jsem navíc neměla, protože moje hlava vypadala jako basketbalový míč, a známky pro život podstatné asi jako skleněný pilník na nehty, totiž legrace jsou.
Co už taková legrace není, je naučit se s ním žít v dospělém věku, najít jeho správnou velikost, ani trpaslík, ani Mount Everest. Spíš je to docela fuška, řekla bych.
Na vysoké jsem ho měla na rozdávání. Neřeším, zvládnu, moje hesla. Přitom za státnice a obhajobu diplomky na první pokus vděčím především přemilému třídnímu docentovi, který omylem zamkl ve své kanceláři oponentku a zavřel oči, když jsem v plátěném sáčku šmátrala po otázkách. Fuj, prskla jsem, když jsem vytáhla první. Copak, nelíbí? Horší už být nemohla, podívala jsem se jako mops, co čeká pod stolem na kost. Tak znovu, ženská, ale rychle …
Chodila jsem pak s nosem nahoru jako někteří prezidenti. Diplom v kapse, práci - vůbec ne za málo peněz - taky. A po pár měsících další, ještě lepší nabídka. Navíc mezi lidmi, kteří říkali, vy jste ale šikovná, vy máte ale modré oči …
Pokora, holka, pokora ... blikalo někde vzadu. Vypnula jsem tu kontrolku.
Jenže ona se tak úplně vypnout nedá. A je to dobře.
Přijdou škobrtnutí. A pády. Najednou někdo povídá, a víš, proč jsi tady, prostě ses líbila šéfovi, byli tu i zkušenější na konkurzu. Jo a tohle se ti fakt nepovedlo.
A dolů po tobogánu. A od znovu. Zase ty dvojky na vysvědčení…
Kontrolka nebliká, svítí jako maják v bouři.
A přijde někdo jiný a řekne, neblbni, jsi fakt dobrá, stojím o tebe. Nevěřím, zkoumám. Ohlížím se dozadu. Jestli to neříká někomu za mnou.
A znovu nahoru, holubice stoupá po vzdušných proudech, až do nebe. Pokora na zemi …
Křičím na svého kolegu a říkám věci, které se prostě neříkají.
A další klopýtnutí. O znovu otřepat. Dokola.
Až je ze mě jednou máma. Světu s konturami černá bílá měknou obrysy. Ze sinusoidy je vlnovka, jako když teče klidný potok.
Maják možná bude fungovat, jak má.
A když mu začne znovu chrastit žárovka a holubice si pomyslí něco o tom, že jsou oblaka zase její, objeví se muž u benzinové pumpy …
Mávne na mě. Culím se. Jsem přeci úspěšná, samostatná, a muži na mě mávají … zaklínadlo Bridget Jones.
Přijde ke mně. Madam … madam.
Ano? Otočím hlavu pomalu jako královna k poddanému.
Tady, ukazuje si rukou na svou tvář.
Prosím?
No, máte tady všude drobečky, po puse.
Shýbnu se ke zpětnému zrcátku. No, jo, děkuju.
Strašně strašně strašně se směju. Holubice přistává …
Sebevědomí je klidný potok. A není to zas až taková fuška.
