Rachotila jsem v kuchyni s nádobím a zaslechla známý hlas. Trochu jako když Miloslav Šimek předčítal s Jiřím Grossmannem povídky „… jenom blbec Zoubele běhal za bouřky v lese, čest jeho památce …“ Jenže, žádný komik, nýbrž Jiří Paroubek na sjezdu. Utřela jsem si mokré ruce a šla se podívat za roh na obrazovku. Stál tam, s oranžovou střapatou květinou na klopě. A mluvil a mluvil.
Citovat nemůžu, nemám moc dobrou paměť, a navíc jsem se dávivě rozesmála, takže mi spojky a předložky unikaly. Kus jádra jsem snad zachytila …
Povídal o tom, jak je rozpočet našponovaný k prasknutí, že to s ním bude zlé, že peněz nebude.
A pak začal předčítat předlouhý seznam. Jako když zedník na vozíku ze Samoty u lesa vypočítával „to máte hřebíky, kladivo, kolečko, lžíci, fanku … „
Dáme příspěvek důchodcům, zvýšíme příspěvek na bydlení, vyplatíme peníze za stará auta, prodloužíme podporu v nezaměstnanosti, snížíme lidem daně… Fakt mi v tom chyběla už jen nějaká ta dávka pro veverky.
Vím, že to je takové směšné harašení zbraní. Na sjezdu, před volbami. I na druhé straně se haraší, jistě. Jako když si skřeti otvíraly huby za branami Mordoru a fešák Aragorn povzbuzoval své věrné na bitevním poli před osudovou bitvou. „Možná jednou přijde konec lidí, ale dnes to nebude“ (nebo tak nějak to říká - miluju tuhle scénu).
Vím, že je to takové brnkání na city spolustraníků a peněženky poddaných vyprázdněné krizí, co obchází jako děvka ulicí s lampičkami.
Byla by to fakt všechno velká legrace, kdyby za logickou otázkou a kde na to všechno chcete vzít, pane Paroubku, nestrašila odpověď: ti, co vydělávají budou, pořádně solit …
No nic, vrátila jsem se k nádobí. A z hlavy nemohla dostat parafrázi oné věty dvojice Š+G z doby, kdy zářili jako včerejší Venuše (všimli jste si?) „... jenom bloud, zoufalec nebo hlava proradná nabízí z kapes prázdných jako sál po plese, čest jeho politické památce.“
