Mravně neporušené diváky tenisového finále ECM Prague Open málem složila mozková příhoda. Z televizní obrazovky se na ně, dokonce před desátou večerní „teď už můžou dávat prasárny, ale zas né tak moc velké“ hodinou vyhrnulo pár ne zrovna vybraných výrazů.
Inu, tenis je sport. Sport, ve kterém se jeho aktéři v první řadě snaží jeden druhého přechytračit, tomu druhému umístit takový kulatý nesmysl do místa kam nedosáhne, každému z aktérů jde v první řadě o cenné bodíky, které znamenají více peněz od sponzorů, více pozorností světových médií, pozvánky na lepší turnaje a naopak šanci ignorovat ty nevýznamné, které znamenají jen ztrátu času. A když se náhodou někdy nedaří, jsou na pořadu dne ostrá slova směřovaná na soupeře, rozhodčího, diváky nebo i na sebe sama. Tak to prostě je.
Není to tak dávno, kdy se světová sportumilovná veřejnost těšila na každé utkání chlapíka jménem John McEnroe. Snad s výjimkou rozhodčích a tenisových funkcionářů se všichni těšili na to, co zase zazní z kurtu, kolik bude rozmlácených raket, kolik pozuráží rozhodčích a soupeřů...
Jen tehdy neměli činovníci ITF ten skvělý nápad zatraktivnit utkání pomocí mikroportů vetknutých kamsi do oblečení tenisových koučů. Dost možná by se Ota Černý už tehdy křižoval a mravopočestní diváci by vyhazovali své příjmače z oken ve snaze uchránit své duševní zdraví. Samozřejmě pokud by uměli anglicky, což u starých dobrých časů nepředpokládám.
A to nemluvím o situaci, která by nastala ve chvíli, kdy by v zájmu větší divácké přitažlovosti dostávali mikroporty třeba fotbaloví trenéři. Zřejmě by Ota Černý musel v reakci sportu zaměstnávat celou divizi vypípávačů.
Tenistce Strýcové se vyčítá, že moc dobře věděla o přítomnosti mikrofonů. Pravděpodobně, jak krásně okomentoval můj kamarád měla řešit to jestli vypadá dostatečně přitažlivě pro sponzory, prohlásit že to triko Nike nádherně saje pot a pozdravit diváky. Místo toho, jak si asi myslí rozčilení komentátoři a novináři v čele s panem Černým zcela záměrně národu sdělila směr, kterým se ubírají její myšlenkové pochody a svůj vztah k soupeřce.
Proč ale nikdo nebere jako pravděpodobnou variantu to, že v zápalu boje prostě na nějaký mikrofon nemyslí, že má zkrátka nervy za pochodu a že si zkrátka potřebovala verbálně ulevit.
Místo přemýšlení o tom, že jsou místa, kde zkrátka emoce vřou a kde by zřejmě ten mikrofon být neměl a jestli by náhodou nestálo za to se rozhořčeným divákům omluvit za to, že jim bylo dovoleno nahlídnout do míst, kde jejich duševní vývoj může utrpět nenapravitelné škody se doslýcháme od nejvyššícho sportovního televizáka (to že jde zřejmě o jeden z omylů v soukolí české televize je jiná kapitola) jeho přání „Doufám, že už nikdy nebude hrát žádné finále“. Což v případě že jde o prohlášení šéfa televizního sportu, týkající se české tenisové reprezentantky zní více než hloupě.
Důležité ale je, že mají všichni ve věci jasno. Nikdo z nich by zřejmě v životě neřekl sprosté slovo. Ani za pytel sraček.
