Jsou dny špatné i dobré. Mívám občas dojem, že to není přirozený běh života. Někdy mne napadne, že to je obyčejná maniodeprese.
Bohyně Izis - karty z nakladatelství SynergieSynergie
Mám stavy, kdy jsem plná energie a jsem přesvědčená, že všechno, co si vymyslím, je možné. Ve chvílích mánie jsem začala psát obě své knihy, založila web pro rodiče postižených dětí i zprovoznila internetových obchod. Ve chvílích mánie hledám nové možnosti rehabilitace pro svého syna, domlouvám schůzky u specialistů přes půl republiky a ordinuju svým dětem přírodní léky, které zaručeně zaberou.
Ve chvílích deprese sedím tupě u stolu a zírám do zdi. Kolem mne se povaluje spousta nepořádku, večer o dost víc než ráno. Požírám čokoládu a nemeju si vlasy.
Můj manžel je ve stavu deprese trvale, takže moje změny nálad příliš nevnímá.
Letos nás zasáhlo dost těžkých událostí, synova nezvladatelná epilepsie i hrozba nevyléčitelné nemoci se špatným a brzkým koncem u našeho mladšího syna. Pokusila jsem se ty události zintegrovat sepsáním druhé knihy. Pomohlo to, ale ne dost.
Upadli jsme do smutku a přestali dělat fotky. Uvědomili jsme si to až zpětně, když jsem nedávno zjistili, že za poslední půl rok nemáme vůbec žádné fotografie. Jakoby nemělo smysl už kluky fotit. Protože stejně všechno špatně skončí.
S depresivním podzimem přišla nečekaně opět moje mánie. Možná to nastartovala milost, kterou jsme dostali od sociálního odboru, protože nám konečně přiznali příspěvek na auto pro naše dvě postižené děti.
Koupili jsme nové auto a zažíváme pocit nezaslouženého luxusu. Jezdíme autem, které bychom si jinak nemohli dovolit. A tak kromě toho, že nám příspěvek dal možnost absolvovat autem všechny cesty, které potřebujeme, jako bonus nám dal pocit důstojnosti.
Syn je už pár týdnů bez záchvatů a zase začal jezdit na rehabilitačním kole. Jindřišek začal zpívat a naučil se házet si s někým balónem. A my začali zase fotit.
Ve chvíli mánie jsem souhlasila s natáčením krátké reportáže z cyklu Život s handicapem pro Sama doma (bude se vysílat 3.12.2010). Uklidili jsme kuchyň a já si umyla vlasy. Manžel řekl, jak moc nás má rád a já (už zase), že jsem „matka dvou postižených dětí“. Dokonce jsem v nějaké euforii souhlasila s tím, že pojedu do Prahy do televize Z1 do pořadu Interview, kde budu mluvit téměř půl hodinu na živo.
Moderátorem by měl být Tomáš Cikrt a já doufám, že budeme vedle sebe jen sedět a ne stát. Kdo mne znáte osobně a víte, že mám výšku basketbalistky a váhu zápasníka sumó, jistě chápete. Že si z toho stále dělám srandu, mne neomlouvá, já vím.
V mánii jsem si vymyslela další práci, která mne bude zaměstnávat a začala jsem dělat rozhovory s rodiči postižených dětí pro svůj blog. Také jsem se opatrně rozhodla, že sklopíme zrak a natáhneme ruku. Napadlo mne, že se pokusíme získat prostřednictvím sbírky peníze na drahé léčení v zahraničí pro našeho syna.
„Naivní,“ řekl můj depresivní manžel.
To jsem ale ještě netušila, že na založení sbírkového konta u nadace je fronta jako na banány za socialismu. Tolik lidí žádá od nadací příspěvky, že žadatel musí čekat na schválení často několik měsíců a to vůbec není jisté, že se podaří peníze prostřednictvím sbírky získat.
Nakonec se mi podařilo získat kontakt na obecně prospěšnou společnost Avevia a založili nám sbírkové konto pro syna. Avevia nemá velké možnosti propagace sbírek, ale já doufala, že když mám už téměř dva roky web pro rodiče postižených dětí s velkou návštěvností, podaří se mi udělat sbírce takovou propagaci, že do jara potřebných sto tisíc korun vybereme.
Tolik nás zaskočilo, jak to nakonec dopadlo.
Začali se mi ozývat spolužáci ze střední školy, které jsem neviděla několik let a přispěli na sbírku pro mého syna. Kolegové mého manžela udělali ve firmě zaměstnaneckou sbírku, mnoho přispěl i jeho zaměstnavatel. Kamarádi dali vědět svým kamarádům. Na sbírku přispělo více než sedmdesát lidí a velkou většinu z nich vůbec neznáme. Během pouhých čtrnácti dní se vybralo více než 150 tisíc korun.
Zvažovali jsme, když se nakonec vybralo tolik peněz, zda pobyt prodloužit o týden, zda zvládneme s našimi dětmi třítýdenní pobyt v Egyptě. Mohli jsme také zbylé finanční prostředky ponechat pro dvoutýdenní léčbu na další rok.
Mám nádherné karty Bohyně světla s obrázky různých bohyň. Někdy, když nevím, jak se rozhodnout, pomáhají mi. Pro třítýdenní pobyt jsem si vytáhla kartu, kterou ještě nikdy předtím ne - Bohyně Isis.
Bohyně Isis je ochránce. Přivedla svého manžela Osirise z říše mrtvých zpět do říše živých. Často je zobrazována jako pták, který svými křídly objímá svého manžela Osirise a tím ho chrání, skrz její mávání křídly vdechla Osirisovi nový život. Isis byla považována za pramen života. Navíc je to, jaký div, bohyně egyptská.
Je rozhodnuto, pojedeme do Egypta na tři týdny.
Dojalo nás především to, jaké množství lidí nám chce nějak pomoci. Kolik dobrých lidí nám přeje.
Nevím, čím jsme si to zasloužili. Jestli to byli čtenáři mých knih, lidé, kterým nějak pomohl web, který s manželem provozujeme, nebo prostě lidé, kteří chtějí dát jednomu malému klukovi šanci, aby mu bylo líp.
Nekupujeme dovolenou u moře, ale ani nekupujeme za sto padesát tisíc zdraví. Kupujeme mu naději.
Ne, vy mu kupujete naději.
A za tu ze srdce opravdu všem děkujeme.
