Naštěstí se stále potvrzuje, že všechno špatné, co přijde, je hned vzápětí vyváženo něčím pozitivním. Manžel sice říká, že jemu to rozhodně nestačí a potřebuje už nutně antidepresiva a má je proto stále v záloze, ale já jsem byla maximálně potěšená.
„Otevřít šťávu?“ ptal se tradičně s lahví šťávy v ruce našeho nemluvícího autistického syna.
Představuju Jindřiška často jako nemluvícího, neb vypadá dost sympaticky a šikovně, je pěkně urostlý a tak se zdá, že mu je pět let a nikoho nenapadne, že by ještě nemluvil.
„Chceš lízátko? Dám Ti jedno reklamní,“ ptá se nějak příliš čerstvá prodavačka u pokladny v supermarketu.
„On nemluví a ani Vám nerozumí,“ omlouvám naše roztomilé tři a půl leté autistické dítě.
A dělám to tak už dva roky.
Nemá smysl na něj ani volat, když někam odběhne. Chybělo nám to zrovna minulý týden, kdy se ztratil od domu. Najednou už neseděl v pískovišti a nesypal si písek na hlavu. Najednou byl pryč.
Běhali jsme kolem potoka a hledali, jestli neleží někde zraněný. Hledali jsme a hledali a ani nevolali. Jindřišek se neotáčí na zavolání. Nebo jen vyjímečně. Pak s námi běhali i sousedé a minuty plynuly. Báli jsme se čím dál víc. A pak se něco mihlo v našem zaparkovaném autě. Jindřišek v něm byl celou tu dobu zavřený.
Jenže teď už bude doufám všechno jinak.
„Otevřít šťávu?“ opakuje znova manžel a ani nečeká na odpověď a láhev otvírá.
„Otefsít,“ opakuje Jindřišek už s lahví v ruce.
„Otevřít?“ znovu manžel, lehce radostně s nadějí, že snad zaslechl nějaké slovo.
„Otefsít,“ potěšeně Jinndřišek, že jeho mumlání konečně někdo věnuje pozornost.
„Ano, otevřít,“ tentokrát už s opravdovým nadšením manžel.
„On říká „otevřít“?“ já něvěřícně z vedlejšího pokoje.
„Otevřít?“ stojím už u syna a ptám se znovu, abych ho přiměla k opakování.
„Otefsít“, opakuje, poskakuje a radostně třepotá rukama.
„Otevřít. Otefsít. Otevřít. Otefsít,“ pokřikujeme na sebe nekonečně dlouho.
A připisujeme si na seznam toho, co po nás opakuje, další slovo.
Náš Jindřišek sice stále nerozumí tomu, co mu říkáme, ale začíná mluvit.
Vedle těžké epilepsie, která nám posledních pár měsíců bere našeho staršího syna Ríšu se stalo to, v co jsme už ani nedoufali.
Jindřišek začíná mluvit.
První věta, kterou jsme od něj nedávno slyšeli, bylo něco, co mu říkám pokaždé, když ho vezmu do náruče. Ani jsem si neuvědomovala, jak často mu to říkám:
„Ty fi muj.“
Tak to říká on.
Já mu říkám: „Ty si můj.“
„Lefe lefe po felefe“ Jindru naučila jeho babička zatímco jsem byla se starším Ríšou hospitalizovaná v nemocnici. Česky bez mumlání je to: „leze leze po železe“.
Počítání už dopiloval téměř k dokonalosti:
„Jena, Da, Ci, ctyfi, pet, ses, sefum, ofum, dedet, defet.“
„Máma“ ani „táta“ na seznamu samozřejmě není. Ale to jsme si vyzkoušeli už u staršího syna a nijak nás to nedrásá. Autistické dítě začíná prostě tím, co slyší nejčastěji. Tím, co se hodně opakuje.
„Cofé? Co fe ftalo?“ mumlá teď často můj syn. Ani jsem nevěděla, že to tak často doma pokřikuju.
Co se stalo?
Kdyby mi Jindra rozuměl, řekla bych mu:
„Ty mluvíš!“
A antidepresiva ze zálohy volají a dodávají, aby to slyšel i manžel:
“Už bylo na čase!“
