Jani, hezky jsi to napsala. To si takhle jednou jdu v centru v Praze a vedle mě se ozve: "Nemáš drobáčka?" Ten hlas mi byl povědomý. Podívám se na mladou slečnu a ... zatrnulo mi. Bývala spolužačka dcery, tehdy milá, hezká dívenka a najednou jsem se dívala na ... no na úplnou trosku. Kam zmizela její krásná tvář, plná úsměvu. Šla jsem dál, hlavou se mi ještě dlouho honily myšlenky, jaká asi byla za těch několik let její cesta, žaloba na matku, otce nebo oba? Parta, která spálila všechny mosty? kde se stala chyba?

Díky za článek.

Soni, probudila (poškrábala v mysli) jsi ve mně další z těchto témat - rozbité životy odrůstajících nebo sotva odrostlých dětí...motá se mi to v hlavě, ještě ne dost "uplácané" k vyslání do světa. A ty jsi to sem napsala právě tak, jak to vnímám... kdo by si za ty děti zasloužil velké boží pokárání?

Díky moc.

Smutný a bohužel pravdivý. Někdo má svoji bublinu, jiný ulitu a někdo si pro jistotu vystaví svůj vlastní opuštěný ostrov. Je to takový obal nebo úkryt před realitou. Z bublin a jiných "ochranných" útočišť se prchá dost blbě.

Pavli, moc díky, popsala jsi to tak, jak to vnímám.

...a tak si prostě hýčkejme své nepřátele, no :-))). Řekla bych, že je lepší dostat občas "mezi oči", než si pečlivě leštit své naprosto pokřivené zrcadlo...

Jani máš to moc hezky napsané. Také se svýma dcerami hyhňám, ale pořád zůstávám mámou. A to, že na nás čas zanechá stopy, to je spravedlivé a přírodu neoblbneme ani plastikou.

Dani, děkuji. Jasně, že mají holky rády, když se s nimi MÁMA hihňá. Ale chtějí tu mámu, kámošky si najdou jinde.

Znám takovou paní, která si z dcer dělala kamarádky. Obě dvě to pekelně štvalo.

Smutný osud ženy, která si ho vlastně sama připravila

Jo, stává se to. A tu "uměle vytvořenou realitu" pak vidí všichni. Jen ne "Eliz", ať už se jmenuje jakkoliv.

Děkuji, Jiti.

Zručně napsáno, ale autorka určitě ví, že je to prostě o lidském egu. Ego je potvora, někdy jednoho úplně zblbne - vidí pak jen sám sebe, tak třeba náš pan prezident.

to jsou ty bubliny :-))).

Vítám Vás a díky.

Jó, postavit se první vrásce dá leckteré ženě větší práci, než kdyby se měla postavit v temné uličce divnému chlapovi s kudlou v ruce.

...tam je naděje, že je to ten plastický chirurg, že? I když malá :-)). Díky, Zdeni, že jste se zastavila.

Jen jestli by se jí titul babičky líbil?

No jo, vidíš...vlastně by ani nemusel.

to je moc smutný A přitom umět žít je i o tom umět stárnout. Děkuji, Jani

Já děkuji, Dášo. Pro mne plyne poučení, že oponentům je potřeba naslouchat...každý to máme po svém. Tobě dík.

No, to je složité téma. Umění stárnout je pro někoho těžká disciplína. A když ta dotyčná nemá vkus a má přehnané sebevědomí, a nikdo jí na to neupozorní, pak to takhle dopadá. Je všem spíš pro smích. Někdy to život takhle zamotá.

Dík za blog "z jiného soudku", Jano!

Těžko říci...je to sebevědomí, nebo naopak nějaký mindrák?? Ale jo, je to pak pro takový smutné usmívání...

Díky, Marie, za napsání.

Chudák Eliz. Jestlipak dokáže být aspoň trochu šťastná sama se sebou, když už se neumí podílet na radostech a strastech ostatních?

Asi nemůže, Honzo....a asi to neví.

Děkuji, že ses stavil.