"Naše životy nám nepatří. Od narození po smrt jsme spojeni s ostatními, minulými i budoucími. A s každým zločinem, s každou laskavostí, tvoří se naše budoucnost" (Atlas mraků)
Dveře k tajemství (J.M.)
I.
Ten den nebyl nic moc. Na co jsem sáhla, to se mi nepovedlo. Začalo to už ráno tím cyklistou. Starý pán beze světla byl skoro neviditelný a vjel mi před auto. Brzdila jsem i očima. A pak už se to se mnou vleklo. Podřízení dělali, že neví, nadřízení, že mám dávno vědět, hlava mi třeštila. V obchodě nefungoval terminál a já neměla jak zaplatit. Polykala jsem slzy a s vypětím sil se přesouvala k domovu.
Uhýbala jsem z cesty houkající sanitce a myšlenky ze zase stočily k mámě. Po měsících jsem byla schopna s pokorou poděkovat Osudu, že ji odvedl tak rychle a bez varování. Strašně se bála sanitek. A strašně se bála nemocnic. A všeho neznámého. Měla proč. Houkání té svojí už neslyšela. Blíží se Dušičky. První, kdy budu svíčku rozsvěcet i pro ni. Vlastně nic výjimečného, rozsvěcíme ji doma denně. Nejdřív na cestu, aby se nebála. Teď jako propojující plamínek vedoucí mezi světy. Třeba. Možná. Doufám.
Po cestě chodbou se odřu se o kolo opřené ve dveřích. Za dvorečku je rušno. Brácha spravuje střechu altánu. Dcera sedí obkročmo na žebříku, cosi mu podává a vesele gestikuluje. Stojím u okna, dívám se a dívám. Ten pohled je totiž nový a vzácný. Dívám se na bráchu, jak soustředěně cosi měří, zjevně dohodnutým gestem se otáčí na svou přidavačku a ta mu podává žádané. Vypadají sehraně. Ještě před rokem by tady nebyl. Ještě před rokem by ani jednoho z nás nenapadlo, že se potřebujeme a až na řídká setkání u mámy jsme se téměř nevídali. Neměl na mámu čas. Nebavilo mne to pořád řešit. Občas jsme se kvůli tomu rafli. Jednou pořádně. Sama jsem nechápala, proč se tak vztekám kvůli něčemu, co byla "norma".
Teď o sobě víme skoro denně. Je to křehké a hrozně si to opatruju. Je fajn mít zas bráchu. A najednou se mi rozsvěcí, najednou mi to dochází. To křehké spojení mezi generacemi, informace, která tady zůstává, když se za některým z nás zavírají dveře jiného světa, přešlo z mámy na syna. Cosi hlubokého, křehkého, neuchopitelného a přitom absolutně opravdového.
Blízkost. Tichá, niterná radost z toho, že máme někoho s kým jsme vyrůstali. Stojím u okna, užívám si ten obraz a nemůžu se odtrhnout. A je mi jasné, že tohle bráchovi nikdy neřeknu.
Měla bys z nás radost, mami. Jsem si jista.
II.
Ségřin manžel je hrozně fajn chlap. Ale je teda dost levej. Technicky mu to myslí skvěle, ale prostě jen hlavou. K rukám mu to moc nedojde. A tak jim tu dávám dohromady střechu na altánu. Ne, že bych neměl sám co na baráku dělat, ale ségře to pomůže, tak co. No, uznávám, je taky docela fajn třeba si jen tak sednout ke grilu. Třeba. Nebo si zavolat a pokecat o tom, jak to jde. Jim i nám. A nejlepší je rýpnout si do neteře. Skvěle přihrává. To jsou ty geny.
Když máma umřela, ségra mi to volala a vzbudila mne. Nechápal jsem. A možná ještě pořád nechápu. Není to sen. Ale měl by být. Tolik jsem toho o ní nevěděl. Že chodila se ségrou do divadla a na koncerty, že ráda fotila a že se to i s tou svou blbou, desetiletí trvající nemocí dokázala naučit. Najednou je ségra vlastně nejbližší člověk kterého mám. A nějak mi doteklo, že ona to ví. A pořád mne štve, že je umanutá a svoje. Jenže - přesně jako máma. A co je nejhorší - nejspíš stejně jako já. Máma je pryč a něco se uzavřelo. A my jsme tady. Já, moje žena a můj syn. A ségra a její holky a teď i ten manžel. Malá skupina lidí ve velkém vesmíru, v jedné z jeho dimenzí.
Ségra vychází na dvůr, stíní si oči a volá na mne na střechu, jestli chci klobásu. Dolů fakt nepolezu. Až to dodělám. Odmítám. Krčí rameny a usměje se jako máma. Chápe, že nemůžu od rozdělané práce. Má to stejně. Po mladé mi pošle na střechu plechovku nealko piva a obíhá kolem nás s foťákem, plánujeme výlet do ZOO. Jsem rád, že jsem s nimi, ačkoliv mne fakt pekelně bolí záda. Doťuknu hřebík, natáhnu ruku k neteří pro další a střetneme se se ségrou pohledem. Nic neřeknu. Ani teď, ani jindy. Není to třeba.
Měla bys z nás radost, mami. Jsem si jist.
