...řekla mi Marie, jejíž příběh pro mne už navždy zůstane spojen s dobou vánoční a novoroční. I když ji znám mnoho let. A mnoho jiných období.
Marie je o pár let starší než já. Poznaly jsme se v nemocnici. Já byla vykulená sestřička po maturitě, ona tam běhala se smetákem a tahala velké nádoby s jídlem. Bylo jí všude plno. K talíři s obědem přidala pacientkám úsměv, nebolelo ji pracovat ani myslet.
Jednou, muselo to být o víkendu, jsem ji našla sedět s uplakanou, mladou ženou, prvorodičkou, která se lekla svojí mateřské role. Bála se, že ji nezvládne. (Jasně, šestinedělí ovlivňuje každou čerstvou mámu a u téhle se nejspíš právě dělo hormonální vlnobití.) Marie si našla chvilku, poseděla s ní, popovídala a když odcházela domů, kde ji čekaly čtyři děti, s vážnou tváří mi ji dala na starost: "Zajdi za ní, uklidni ji, ty na to máš talent od pámbíčka."
Nevím, jaký jsem měla talent, ale využili jsme tenkrát náhody a umožnili polekané mamince popovídání s její mámou. (Tenkrát ještě návštěvy v porodnici sotva začínaly a měly svá přísná pravidla, o mobilech se nám ani nezdálo a internet byl jen na akademických pracovištích.) Maminka po velkém organizování a vzkazování přijela v neděli večer. Potkaly jsme se u vchodu, když jsem šla na noční.
Setkání pomohlo, mladá maminka šla v klidu spát a s čerstvou babičkou jsme na sebe při loučení spokojeně mrkly. Marie za námi přijela ještě ten večer, když "zahnala děcka do pelechů". Stavila se podívat se na "svou chráněnku" a tak jsme jí uvařily kafíčko. Zářila úlevou, že ta "mamina" už nepláče. A najednou se rozpovídala. O svých dětech, které vlastně nebyly její, Byla pěstounka a v péči měla dvě dcery své sestry, která "byla kdovíkde ve světě". A další dvě, které "v tom děcáku neměla sílu nechat". Vlastní děti jí život nedopřál a ona to komentovala věcným: "Stejně mám blbý geny." A myslela tím rodinu. Tehdy jsem zjistila, že její "mamka" není její máma, ale žena, s níž trávila kus dětství. Nepovídaly jsme si dlouho. Jen do sebe hodila to kafíčko, skočila na kolo a hnala se domů. Ještě ji čekalo žehlení a vaření.
Brzy jsem sama odešla na mateřskou a pak na jiné místo a s Marií jsme se občas potkávaly. Tu ve školce, kam jsem vodila dceru, tam v knihovně, ale každoročně na vánočních jarmarcích, které se pořádaly jako připomínka a podpora toho, že mezi sebou máme i nemocné a staré lidi. Její perníčky tam vždycky šly na dračku.
Když její děti povyrostly, začala pracovat v domově důchodců a i tam pobíhala se svým neustálým úsměvem a nakažlivou energií. Potkávaly jsme se, když jsem tam chodila půjčovat knížky a občas na nějaké akci.
Časem se do domova přistěhovala její "mamka" a já se musela smát. Stejně rtuťovitě energická paní skoro poskakovala vozíku, na který ji posadila nemoc. Věčně se kolem ní točily návštěvy, hltala (s velkou lupou) knižky a v bezbariérové kuchyňce organizovala odpolední kávové dýchánky s programem, aby "se babky nenudily". Tam taky proběhla má první, a doposud poslední, autorská čtení.
Knihovničky jsme tenkrát měli v několika domovech a já jsem do všech chodila ráda. V jednom z nich žila tichá, vážná paní Smutná. Působila trochu zatrpkle. Přišla k mému stolečku, vyměnila si jednu knížku a já byla tajně přesvědčena, že ji ani nepřečte. Nechodily za ní návštěvy. Občas si mi postěžovala, že porodila čtyři děti a ty ji odložily "tady do toho chudobince" a ani se za ní nestaví. Bylo mi jí líto a tak jsem si občas našla čas na kus řeči. Byla zatrpklá a zklamaná, bez rodiny, bez přátel. Svět byl v jejích očích zlý.
Jednou, bylo to právě před Vánoci, jsem na jejím pokoji uviděla tácek s perníčky a zeptala jsem se, jestli měla návštěvu. "Dcera mi je tady mezi dveřmi hodila jak psovi", řekla a posunula tácek po stole. Znělo to trošku teatrálně.
To "jak psovi hození" mi vrtalo hlavou ještě cestou domů. Perníčky mi totiž byly povědomé. Vypadaly jako malované rukou Marie. Když jsem šla příště otvírat svoji knihovničku, nedalo mi to a stavila jsem se za sestřičkou. Opravdu za paní Smutnou nikdo nechodí, když má čtyři děti? Fakt se k ní ani jedno nemá a ani jednomu z nich nevadí, že se trápí? Dala jim přece celý svůj život.
Sestřička se usmála mojí neorientovanosti: "Věci jsou někdy, Jani, jinak než si myslíš."
Paní Smutná tak nějak sklízela co si zasela. Ano, přivedla na svět čtyři děti. Ty měly tři biologické otce a desítky partnerů matky. Tři z nich nakonec skončily u svých otců a babiček a ona vychovala jen jednu z dcer. A jak se to tak rodinami táhne jako červená nit, ani dcera se pak neuměla rozumně postarat o své dvě děti, které porodila velmi mladá. Nakonec si je vzala do péče její starší sestra.
Marie. Moje Marie.
Ta taky jediná za svojí matkou do domova chodila, i když ta ji většinou z pokoje vyháněla s nadáváním. Marie pak odcházela beze slova, s rezignovaně svěšenými rameny.
Můj "kruh objevů" se tenkrát, 22. prosince, uzavřel.
Život často není jednoduchý ani jednoznačný. A všechno nemusí být tak, jak se na první pohled zdá.
(A tak mějme, milí přátelé, otevřené oči i myšlenky. Přeji všem vydařených 365 dní.)
