V posledních dnech se, díky výrokům Ústavního soudu, znovu zvedla vlna diskusí zaměřená na střídavou péči. A co si budeme povídat - všichni tomu "rozumíme". No a když všichni, tak proč ne taky já.
Nebudu svá tvrzení opírat o žádnou legislativu, nebudu s ničím polemizovat ani se vůči ničemu vymezovat. Nechce se mi. Chce se mi jen tak se zamyslet a probrat se zkušenostmi střídavkářské domácnosti.
Příznivcům střídání na vzdálenost, která neumožňuje, aby děti chodily do jedné školy doporučuji, aby rovnou přeskočili do diskuse a pustili se do mne. Nesouhlasím s tím totiž. Ale pěkně od začátku.
Pokud se děti střídat chtějí, po "zahřívacím" začátku si vytvoří vlastní systém, jak si se situací poradí. (Pokud nechtějí, brzy se to projeví a ať je rozhodnutí soudu třeba zlatem tesané, děti si stejně prosadí svou a usadí se u jednoho z rodičů). Jsou s tím pak spojeny mnohdy úsměvné situace. K mámě chodí jedna část kamarádů, k tátovi druhá. U mámy se jezdí na kole, u táty plave. U mámy se slaví Vánoce, u táty Silvestr. Děti si jakoby "roztáhnou" pocit domova do dvou míst a rozmístí své rituály. Vytvoří si "dvojbublinu". Jde to, protože i kdyby rodičům nezáleželo na ničem jiném, na tom, aby viděli své dítě, jim záleží.
Zcela jiné je to ale se školou. Co si budeme namlouvat - děti dovedou být pěkně zlé a odlišného spolužáka mohou pěkně potrápit. A to ani nemusí jít o tak vážnou věc, že dítě pravidelně "mizí", neúčastní se zásadních "paktů", kde se potvrzuje či ruší ta největší kamarádství v životě. K tomu dost dobře stačí třeba odstávající uši nebo křivé zuby.
Střídavé dítě přichází a mizí. Tu chybí, když se píše klíčová písemka, tam nemá úkol, onde se učí jiné věci v prvouce (chemii, zeměpisu, angličtině...) a učitelka mu to toleruje. V době, kdy se učí fungovat v kolektivu, vlastně žádný nemá. Ke všemu není střídavé jen ve škole, ale taky limitované ve volnočasových aktivitách. Jen něco je možné dělat střídavě. Nejspíš je možné ve dvou uměleckých školách hrát na střídačku na klavír. Ale co fotbal, pěveský sbor, taneční skupiny, divadlo? Týmově věci, které děti nejen učí novým dovednostem, ale také spolupracovat a zažívat společné prohry i neúspěchy?
Ve školním (a jakémkoliv dětském) kolektivu je náročné i být častěji nemocný, protože kamarádi se v mezičase přeskupí. Střídání pak dost pravděpodobně znamená kamarády nemít.
Všechno někde začíná a někde končí. Děti mají právo na dobrý kontakt s oběma rodiči. Rodiče mají právo ovlivňovat a vychovávat své děti. Ale už je rozhodně úkolem dospělých zůstat v jednom místě a neutíkat. Dobrý kontakt totiž znamená dítě vychovávat, velmi pozorně vnímat a dobře postavit do života. A ukotvit. Nikoliv vykořenit.
