Sny k našemu bytí neodmyslitelně patří. Zajímají lidi racionální, snílky i mystiky. Jejich význam se snaží najít psychologové a psychiatři. A kdo z nás nikdy něměl třeba i bdělý sen? Kdo z nás by si na žádný z něch nočních nepamatoval třeba i dlouhé roky?
http://files.chces-penize.cz/system_preview_200000454-8272f836c8
Může za to Honza Pražák a jeho blog o "tyčovém snu". Hladce mi vkouzl do myšlenek a vytáhl z nich příběh, který byl součástí jednoho loučení. Klikla jsem si na okýnko v diskusi a přemýšlela, jak ho vtěsnat do několika slov. Nevtěsnala jsem. A tak jsme tady.
Měla jsem úžasnou babičku. Pohádkovou. Takovou, co zůstává zdrojem rozumu, klidu a síly i dlouhé roky poté, co už není. Pohádková babička slábla. A protože pohádkám se špatně daří v nemocnicích, trávila poslední měsíce s námi u mne doma. Byla jsem zrovna na mateřské, tak jsme to dokázali zorganizovat. Měla kolem sebe děti a byla tak šťastná, jak to jen bylo možné. Občas si její zdravotní stav vyžádal krátkou hospitalizaci. Tak to bylo i tenkrát.
Babi byla v nemocnici, kromě jakési léčby se kolem ní rojily fyzioterapeutky, které s ní vždycky našly cestu k tomu, aby se mohla trošku lépe hýbat. Počítala jsem, že za týden-dva je doma a tělo regulérně selhalo. Tedy moje tělo. Padla jsem únavou a bacil mne první bacil, který šel kolem. Nijak smrtelně, ale dost na to, abych se do nemocnice raději nehnala. Až do noci "prvního snu". Šla jsem v něm za bábinkou do nemocnice. Seděla v pokoji na posteli, vlasy měla načesané do ruliček a nabarvené na oříškovo jako před mnoha lety. Z papíru baštila svůj oblíbený hodonínský salám, pěkně jak se patří, s čerstvým rohlíčkem. Nejvíc mě ale překvapila návštěva, která mě předběhla. Děda. Její muž, kterého jsem nikdy neviděla. Umřel těsně po čtyřicítce. Usmál se na mě a řekl, že s Maruškou pobude, že mám jít za dětmi. Byla jsem tak ráda, že je babi spokojená, že jsem neprotestovala a z pokoje odešla. Zavřela jsem dveře a chodbou ke mě běžely dcery. Chtěla jsem, ať jdou dát bábince pusu, ale dveře za mnou zmizely.
Ráno mi sen vrtal hlavou a volala jsem mámě a strejdovi. Oběma se babi zdála divná. Tichá, vzdálená, skoro nevnímající. Věřili, že je to přechodný stav. Nevolali mi, chtěli, ať si odpočinu. Trochu jsem se na ně zlobila, ale ten den do nemocnice ještě nešla. Zavolala jsem si tam a domluvila, že se stavím ráno, až bude starší z holek ve škole.
A pak přišla noc "druhého snu". V něm jsem se probudila a posadila na vlastní posteli, v naší ložnici. Vedle mne naprosto klidně spal můj manžel. A v křesle pod oknem seděl zase děda Josef. Vypadal tak, jak jsem ho znala ze starých fotek. Modré oči, vlasy zčesané z čela, límeček srovnaný ve výstřihu "véčkového" svetru. Klidně mi vysvětlil, že už si tu Marušku odvede. Že už to tady pro ni není, že si sama nic neobstará a ani na ten dvoreček už nedokáže dojít. A že ji to opravdu takhle nebaví. Přišel to říci mě, protože Pepa (syn) by to nepochopila a Marušku (dceru a moji mámu, už tehdy nemocnou) by hrozně vylekal. A že se tím nemám trápit, bude dobře. Popřál mi dobrou noc a já si zas lehla a v naprostém klidu usnula. Ráno jsem seděla na posteli, rozpačitě se dívala na křeslo a nevěděla, co si o tom všem myslet.
Stáhla jsem vlasy do ohonu, dvouletou dcerku nechala u sousedů a mazala do nemocnice. Bábinka v noci upadla do bezvědomí a když jsem se s ní loučila, měla jsem pocit, jakoby tam už ani nebyla. Seděla jsem na židli, drobnou, nehybnou ručku ve svých a vzpomínala na všechny ty koláče, které pro nás pekla.
Zemřela týž den večer. Pro mne, které částečně nahrazovala mámu, to bylo jako náraz do zdi. Ale celou tu nejnáročnější dobu se mi před vnitřním zrakem objevoval děda Josef sedící v křesle naší ložnice a jeho slib, že bude dobře. Jí i nám.
Byla to báječná ženská a kus z ní tady s námi zůstal. Vlastně každé moje důležité rozhodnutí je poměřováno tím, jak by to udělala bábinka. Pořád je autorita. Klidná síla. Strážný anděl.
A jak je to s těmi sny? Nevím.
