Klokani si nosí mláďata na bříšku. Pěkně v teple v kapse. Podobnou filozofii vyznává síť "Klokánků", kde nacházejí klid děti, které nemohou být u svých rodin, ať už jsou důvody jakékoliv. Kroměřížské Klokánky jsou naprosto obdivuhodná zařízení. A všichni, kdo se v nich starají o děti, mají můj hluboký obdiv.
O tom, jak se v České republice staráme o děti bez domova se v posledních letech popsalo hodně papíru. Ve srovnání s ostatními státy na tom nejsme nejlépe. V ústavní péči končí nadprůměrné počty dětí. Nebude to tím, že bychom měli "horší" rodiny. Bude to systémem. A to už stojí za zamyšlení. Protože stát, který se neumí starat o své "maličké", o ty, kteří by měli vyrůst v co nejlépe žijící osobnosti zakládající další rodiny, pracující, studující a objevující nové "vesmíry, takový stát je nějak nemocný. A my všichni tedy žijeme v nemocné zemi, která neumí jemně a pečlivě stavět do života děti bez rodin.
Samozřejmě, že o téhle své "nemoci" víme. A že existuje strategie, která navrhuje řešení. Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti se snaží propojit resorty a najít způsoby, jak dětem zachovat rodiny či rodinám co nejbližší péči.
Problematika je to složitá, že ale "když-se-chce-všechno-jde", toho jsme zas jednou důkazem v Kroměříži. Občas děti doma zůstat prostě nemohou. A ponechme teď stranou důvody a mnohdy dechberoucí příběhy, bolestné zkušenosti celých rodin s intenzivním dopadem na ty nejmenší. A tak tady máme "Klokánky". Klokánek je zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. A když se v souvislosti s nimi hovoří o rodinné péči, tak věřte, že jde o péči skutečně maximálně rodině podobnou.
Klokaní domy se totiž "chovají" jako každý jiný bytový dům. Jen je v nich prostě víc dětí. Projdete chodbou, kdybyste neviděli logo na fasádě, netušíte, že uvnitř nebydlí obyčejné rodiny. A ony to taky "rodinky" jsou. V každém bytě se o děti (maximálně čtyři) střídavě starají dvě "tety". Před jejich prací je potřeba se opravdu hluboce sklonit. Jsou totiž se svými mrňaty vždycky týden. Týden vstávání do škol a školek, nakupování, dělání úkolů, cest do kroužků, rešení strachů, úzkostí a atypického chování dětí, které si z minula nesou nejednu bolest, nejedno trauma. Týden, kdy se normálně nakupuje, normálně vaří, normálně zkouší dohnat to, co děti kvůli své minulosti zameškaly. Myje se nádobí, uklízí byt, rozpočítávají penízky tak, aby vyšly na každý den. To vše společně s dětmi. Týden jako při střídavé péči. A další týden příjde druhá teta. A další se ta první vrátí. A tak pořád dokola. Děti zažívají co nejobyčejnější, nejtypičtější model "doma". Některé ho znají. Některé se učí. Nenajdete tady společnou jídelnu, společnou hernu, nákupy ve velkém. Prostě to funguje "jako doma". Nebo lépe tak, jak by to doma mělo fungovat.
Někde "v podzemí" tohoto systému pak pracují další odborníci. Spolupracují s dětmi, s "tetami", s rodinami, snaží se, aby děti měly zase své opravdové doma, protože ani ten nejlépe vymyšlený systém rodinné péče normální rodinu a normální svět nahradit neumí. Ale to jako prostý návštěvník Klokánka prostě nepoznáte.
Z jednoho bytu voní buchta, v druhém koprovka, ve třetím nefunguje počítač a všichni hledají řešení. Sourozenci jsou pohromadě, s dětmi vždycky někdo může mluvit. Někdo, kdo je zná. Teta. (Vzdělaná v oboru, neustále získávající informace, o děti pečující.) Teta přesvědčená, že její práce je smysluplná a důležitá. Jinak by ji snad ani dělat nemohla.
Klokánky jsou "vynález" Fondu ohrožených dětí. Fungují jako nezisková organizace a svou cestu si prošlapály opravdu ztěžka. Lidé v nich pracující vědí, že jsou pod bedlivou, ba mikroskopickou, kontrolou veřejnosti. Snad i to je motivuje k maximalismu v práci v tom nejlepším slova smyslu. A navzdory nedůvěře. Vědí totiž, co chtějí. Zdravě vyrůstající dětí schopné žít dobře své dospělé životy. Teprve až jsem je poznala, uvědomila jsem si, jak hrozně těžký je to úkol.
Transformace. Zlepšení péče o děti. Rodinná péče. Náhradní rodinná péče. Systém se mění. A lidé (pokud vím, tak v Kroměříži dámy) z Klokánků jsou rádi, protože systém jim konečně dává za pravdu. A pokouší se chtít, aby měly děti péči co nejvíce rodinnou. A vůbec ne ústavní. Protože děti mají mít své doma.
