Drobné sentimentální ohlédnutí. Aneb jak se jedna Jana ke kultuře dostala a jak se historie opakuje.
Máma byla knihomol a divadlomol. Vyrostla jsem ve světě, kde k žehlení hrál Verdi, u nádobí se přezpívávaly operetky a na túrách ve Vysokých Tatrách dávala máma dohromady úryvky z Manon Lescaut, dokud ji nezdolalo převýšení.
A tak jsem se logicky ocitla v pěveckém sboru (Permoníci, zdravím) a u klavíru. Byla to doba knižních čtvrtků. Máma se pravidelně stavěla do fronty v knihkupectví a doma zamyšleně skládala knížky do knihovny tak, aby vyhovovaly jejímu vlastnímu systému. Když mi bylo zhruba jedenáct, občas nějakou zamyšleně obrátila v ruce, vážně se na mne podívala a řekla: "Škoda, že jsi na tohle ještě malá". Nevím, jestli to byl její záměr, ale pravidelně jsem si "knížku pro velké" nenápadně loupila z knihovny. Přečteno bylo do týdne. Dnes je mi jasné, že to máma musela vědět.
Bylo to tak i s divadlem. Jednou se rozdrnčel šicí stroj a já měla své první "divadelní šaty". Nevypadaly na mně tak krásně jako na té slečně v časopise "Žena a móda", což asi bylo tím, že slečna měla prsa a já tenkrát ještě ne. Ale byly to opravdové divadelní šaty. Máma mne netrápila velkým uměním, brávala mne na operety a muzikály, dodnes si pamatuji Karla Čepka jako Hraběte Monte Christa nebo Josefe Kobra v Mamzelle Nitouche. Máma mu neřekla jinak, než Pepíček a když si k nám jednou přisedl s kávou, byl to velký večer.
Viděla jsem s ní tehdy všechno, co bylo v Ostravě k vidění. Její "ještě jsi na to malá, Janynko", předcházelo i mému prvnímu baletu. Nějak se uvolnila dlouho koupená vstupenka a máma stála s mými divadelními šaty v ruce a vzdychala. Nevěděla, jestli mne má vzít. Zdála jsem se jí malá a nechtěla mi balet znechutit tím, že na něj ještě nemám. Byla jsem dost uražená, protože mi bylo skoro dvanáct. A tak mne vzala. A měla pravdu, nudila jsem se. Jenže to by nebyla máma, aby nenapravovala situaci a tak jsem krátce na to ztratila dech (a na zbytek života i duši) při Louskáčkovi. Příští rok jsem dostala svoji vlastní permanentku a divadelní šaty větrala pravidelně.
Jen činohru jsem musela objevit až dospělá - ta mámu nebavila, zato jí (a ochotnickému divadlu) propadly moje dcery. Mně zůstalo to dívání a okouzlování se krásou, ať už zpívanou, tančenou či mluvenou.
Máma už mi neřekne, jestli jsem tenkrát byla na Carmen či Rusalku malá, nebo mi tím jen pomáhala stát se vnímavější a připravenější na něco nového.
-----------
1. 1. 2015: Přijede k nám hostovat "Brněnský Provázek", přiveze Amadea. Klikám v rezervačním systému na objednávku vstupenek. Pro manžela, pro mne, pro jeho dospívajího syna... a váhám. Není jedenáctiletá dcerka ještě malá?A pak najednou vidím své divadelní šaty a mámu, která se v zamyšlení kouše do rtu... Ne, není malá. Je nejvyšší čas vybrat divadelní šaty.
