Bylo, nebylo, děťátko se narodilo. A nebylo to za devatero kopci, devatero údolími a devatero řekami. Bylo to takhle přímo, ale fakt přímo, vedle nás.
Je to tady, Maja má brášku a k vnučičce přibyl vnouček. Rodiče s těžkou duší opustili plán, že se chlapeček (jak prozradila medicínská technika) bude jmenovat Mikuláš, náhradní jméno ne a ne naskočit a tak usoudili, že počkají, až klučík docestuje a sám se jim "představí". Pracovně jsme mu začali říkat (podle plánované doby narození) Silvestr.
Že plán je plán a skutečnost je skutečnost, a že "Silvestr" nebude dítkem č. 1 v roce 2019 začala jeho mamka tušit v prvních hodinách Štědrého dne, kdy o sobě dal rázně vědět. Ale ještě se nechal ukecat, či spíše zastrašit "slibem", že jestli se hodlá narodit místo štědrovečerní večeře, nebudou žádné úlevy a bude se jmenovat Adam. Ještě na chvilku usnul, nechal rodinku povečeřet, Maju rozbalit dárky. Při hodobožovém zdřímnutí nabral spoustu sil a nejméně dvě deka živé váhy z houbové bramboračky, husičky se zelím a lineckých koleček. Na Štěpána se už ale bez dlouhých cirátů přesunul do postýlky. Tak nějak po chlapsku, trošku hrrr. A když se pak na sebe s mámou a tátou všichni dívali, bylo jasné, že do rodiny přibyl Míša. Kouzlo letošních Vánoc bylo umocněno.
Už spí doma ve své postýlce a z Maji je velká sestra. Tedy, on ji "bácha" zatím nijak zvlášť nezajímá. Je to mimino, co nic nedělá a naproti všem jejím představám se s ním, považte, ani hrát nedá.
Když jsem dneska dopoledne stála u plotny a vařila pořádnou, dobrou polívku, v duchu jsem si tak trochu povídala se svou mámou a babičkou. Jsou to jednosměrné hovory do nebeských sfér, ale stejně s těmi dvěma Mariemi občas probírám novinky.
Myslela jsem na svou babičku. Bábinku v zástěře a se šátečkem na hlavě, která každé naše trápení zažehnala náručí, každou slzu rybízovým koláčem a každou životní křivdu trpělivým nasloucháním. Jaké jsme vlastně my, dnešní babičky? Pracujeme (a ještě dlouho budeme), řídíme auta, hrajeme divadlo, sportujeme, cestujeme, studujeme. Barvíme si vlasy, google je náš každodenní pomocník, nakupujeme na e-shopech po celém světě, nosíme krátké sukně a když chceme, skáčeme padákem. Je před námi nekonečné moře povinností, možností a výzev.
Tvarovala jsem šišky domácích knedlíků a přemýšlela, jestli vůbec budeme umět plnit ty babičkovské role. Ty, které samy známe z dětství a na chvilku o tom snad i zapochybovala. Ale pak jsem si představila Maju, jak si lehá mezi mne a "dedeška" do postele na svůj "načepaný/natřepaný/" polštářek, protože s námi smí spát v posteli (což by mne u vlastních dětí ani nenapadlo dělat), jak její malá ťapka chytá dědu za palec a uvědomila jsem si, že se vlastně nic nemění. Že babičky měkkým útočištěm pro děti svých dětí byly, jsou a budou. Jen se ta dnešní vnoučata prostě nechytají zástěry ale džín a spíš než na dvoukoláčku s nasekanou trávou je vozíme na koloběžce. Pořád ale čteme a vyprávíme pohádky, máme trpělivost na všechna ta "já sama", na společné vaření a že ruce, které jsme před chvilkou spustily z volantů a klávesnic počítačů umí objímat stejně bezpečně, jako ty, které trávily večery štupováním a pletením ponožek.
Maja má "báchu", rodiče o tři kila starostí i radostí víc a k našemu rodinnému stolu přibude další židlička. Pohodlně se vejde, máme pro tyhle příležitosti fakt velký stůl. A letos společně zažíváme Vánoce opravdu požehnané.
