Znám ji roky. Nejdřív jako redaktorku místního plátku. Pak jako fajn ženskou. Nakonec jako zahradnici, krajkářku a matku. Ženu žijící na skutečné houpačce
Pruh 1
Sedíme v autobuse a míříme na vánoční trhy ve Vídni. Dřímám opřená o okno, když mi v kapse zavrní mobil. Přečtu textovku...podám mobil beze slova svému muži...
Michael odešel dnes těsně před svítáním. Kdo můžete, věnujte mu chvilku zamyšlení. Rozloučíme se 22. 12. ve 14:00. Bára.
...Honza mi vrací mobil, tiše se na mne dívá, krčí rameny. Slíbí, že půjde se mnou. Báru zná krátce, Michaela zná letmo. Znal. Poznal ho už opravdu nemocného, když už potřeboval pomoc a i se svou manželkou bydlel u mámy - Báry. S nemocí, jejíž jméno se neříká, se nepateticky rval deset let. Umřel dva roky před třicítkou. Rok předtím ještě vydal knížku. Vybavila jsem si její místo v knihovničce nad svým stolem v pracovně.
Pruh 2
Smuteční síň v našem městečku by si těžce zasloužila rekonstrukci. Vlastně ani nevím, proč se mi zrovna tohle honí hlavou. Místo věnců, kytic a světlé rakve pozoruji umakart na stěnách. Děs. Prostorem znějí folkové písničky, Bára nesedí s rodinou, stojí sama, opřená o sloup. Pohřbívá syna. Rozloučení je beze slov, hudbu si Michael vybral sám. Taky dohlédl, aby bylo nachystaných pár lahví extra dobrého rumu. Stojíme před smuteční síní, kdosi odnáší květiny a někdo jiný rozdává po stopičce rumu. Na dobrou cestu. Na ty nejlepší vzpomínky. A Bára pořád stojí u sloupu. Nakonec ji odvádí Mahulena. Její dcera a Michaelovo dvojče. Jdeme s nimi městem plným vánočních stromků. Bára po letech kouří.
Pruh 3
Léto je v plné síle. Sedíme u Báry na terase. Bára povídá o bylinkách a o osudu. Rozkládáme tarotové karty. Do trojice čarodějnic se přidává moje sestra Monika. Nevlastní sestra, co se po mnoha letech vrátila z velkoměsta domů a začíná znovu. Rozvod se nevyhne ani psycholožce s letitou zkušeností s prací se závislými lidmi. Tlacháme nad kartami. Bára tiše líčí divné chování Mahuleny.
"Jak jsi jí mohla dát tak blbý jméno? Tobě ty jména fakt nejdou", pošťuchujeme svorně Báru. Mahuleně se stejně říká Lenka. Když vrzne branka, všechny otáčíme hlavu. Zastíním si oči a mávám na Lenku. Monika se usměje, pak pozdraví a vrátí se pohledem ke skleničce vína. Chytne ji za stopku a otáčí ji v prstech. To dělá vždycky, když je něco špatně. Najednou mi to naskočí. Dívné chování Mahulenky. Moničina zmínka, že má klientku podobnou Michelovi. Lenčiny rozpaky... sakra.
Vracíme se k městu dlouhou polní cestou. Monika se o Lence odmítne bavit. Je mi to jasné, zná ji.
Pruh 4
Na kolečkových bruslích ženské plavně dojedou, já se dokutálím pod slunečník v hospůdce. Bára beze slova vyskládá z kapsy pár drobných věcí. Poznávám jen obal od stříkačky. "Může to být k něčemu jinému, než si myslím?" "Ne", řekne věcně Monika. V té době už pár měsíců vím, že Lenka bere. Nejspíš pervitin jako celá místní minikomunita toxíků. Donedávna manažerka, programátorka. Najednou toho bylo v práci moc a termíny se krátily. Bylo potřeba se nahodit. Kolotoč se roztočil...
Vím, že teď je bez práce. To ví každý. Vím, že Bára si s tím neví rady. To už ví málokdo. Věřila, že to byla jen epizoda. Že už Lenka přestala. Přece není možné, aby jí jedno dítě umřelo, ač tak strašně nechtělo a druhé se jí ničilo před očima. To už nemůže snad myslet vážně ani Bůh.
Bára chce radu, Monika vrtí hlavou a zve ji k sobě do práce, nabízí kolegyni. Bára chce aspoň jednu větu a Monika tím "svým" způsobem roztočí skleničku v prstech: "Vyhoď ji z domu".
Bára nemůže. Nemůže vyhodit jediné dítě, které jí zbylo.
Pruh 5
Lenka se chce léčit. Monika si myslí, že jenom chce, aby chtěla. Čekáme. Do léčebny nenastoupí. Bára mi volá v deset večer. Ví, že může kdykoliv. Přijedu k ní, její manžel zrovna vyměňuje zámky. Bára brečí a stručně mi líčí stupňující se konflikty a vykradený dům, nabourané auto, rozbitý plot. Tu noc spí u nás a ráno zase jako vždycky odkráčí do práce. Trápení zamkne v kabelce. Je taková.
Pruh 6
Lenka se chce léčit. Je těhotná. Bára věří, že mateřství je důvod. Možná je. A možná není. Droga je silný protihráč s neuvěřitelnou silou. Přebije i mateřskou lásku. Může. A nemusí. Monika krčí rameny.
Lenka přichází s taškou, vlasy stažené do culíku, červené tričko, džíny, zjevný strach" "Teto, já jsem taková kráva", špitne. Slíbím jí, že za ní budeme chodit, jak to pravidla dovolí. Slíbím jí balík čokolád. Slíbila bych jí cokoliv. Vezu ji do léčebny, cestou nakládáme Báru. Máma s dcerou vystoupí z auta u přechodu pro chodce. Chvilku se dívám, jak po zebře odcházejí k příjmovému pavilonu. Černá. Bílá. Černá. Bílá. Černá. Bílá.
Myslím na Michaela. Věřím, že Moniku i Báru čeká konečně světlý pruh.
(Ačkoliv postavy prošly výraznou "popisnou plastikou", příběh je skutečný. Dalo by se říci, že se Bára dočkala svého světlého pruhu, Monika už je pár let pečlivou mámou. A snad to tak i zůstane.)
(S poděkováním J. S.)
