1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Jsme jedněmi z těch, kteří uvízli v neférových tenatech. Mám intenzivní pocit, že není úniku.
Říkala jsem si, že stát se macechou mne nemůže nijak zásadně ovlivnit. Že lidé běžně mívají z předchozích vztahů děti. A tak jsem se stala macechou. Nebo nematkou. Nevím, které označení mi přijde divnější, ale to není podstatné. Podstatné je to, že jsem si to malovala tak sladce růžově, že kdyby mi dneska někdo položil otázku, jestli se "stát macechou", řeknu jen jediné: "Uteč"!
Předchozí věta je samozřejmě tak trochu nadsázkou a tak trochu zkratkou. Ale je v ní taky kus pravdy. Utečte tedy pouze tehdy, pokud vám nevadí, že jakmile se na děti vašeho muže zaměří optika opatrovnického systému stanete se člověkem, který má spoustu povinností a vůbec žádná práva.
Což o to, doma to bylo v pohodě. Hladká domluva s manželem jenom vymezila hranice. Ne - nebudu dětem dělat mámu. Mámou jsem jen svým dcerám, ty jsem nějak vychovala a do života je stavím. U dalších dětí už tohle dělat nechci. Ne, nebudu řešit jejich výchovu. Ne, nebudu se nijak vyjadřovat ke škole, kroužkům, čištění zubů, délce vlasů, návštěvám u babiček, vztahu k momentálním prezidentům a dalším rodičovským věcem. Ne, když nebudu chtít, nepojedu s nimi na výlet. Ne, když nebudu chtít, nepojedu ani na dovolenou. Manžel s tím neměl problém. Proč by taky. Byl zvyklý se o děti postarat a nepotřeboval mne.
Docela jsem se těšila a plánovala si, jak manžel s dětmi vyrazí na dovolenou a já budu mít týdenní prázdniny doma. Jak s nimi bude trávit víkend, postará se o program a já si budu moci zalézt pod lampu s knížkou. Což o to, tohle fungovalo a bylo parádní. Vybavuji si pocit, který jsem měla, když jsem je vyprovodila na výlet a spokojeně se s knížkou usadila na zahradní houpačce. Ooo ta svoboda a krása několikahodinového (v mých očích nekonečného) volna....
Jenže pak se rozhořel spor mezi rodiči a toho, že existuji, si všiml soud a OSPOD. Soud si vyžádal výši mého příjmu, která se následně objevila v soudním spisu a v oficiálních dokumentech. OSPOD k nám chodil na šetření, dotazoval se, zda a jak hodlám být svému muži oporou. Absolvovala jsem hovory s psychology, prošla testy. Soud se táhl, podkladů o mně přibývalo.
Vyjadřovat jsem se ovšem nemohla k ničemu. Nejdřív mi to nevadilo, ladilo to k tomu, co jsem psala výše. (Rodiče, nechť si laskavě problémy své a svých děťátek vyřeší sami.) Jenže zásahů do soukromí přibývalo. Před každým jednáním soudu opakované šetření OSPOD, který ověřoval situaci u nás v rodině. Před pátou návštěvou mne začalo opouštět pozitivní myšlení, že ta návštěva je fajn, neb mne aspoň přiměla udělat úklid vskutku vánoční. Definitivně jsem zalapala po dechu tehdy, když soud nařídil asistované předávání dětí v domácnosti matky i otce a po prvním, velmi dramatickém předávání mi sociální pracovnice řekla, že by bylo dobře, kdybych příště nebyla v vůbec bytě, protože moje přítomnost matku vyvádí z míry. Tehdy jsem se poprvé ohradila a zeptala, jestli mne nešálí sluch a jestli správně chápu, že mne posílají pryč z mého domova. Chápala jsem správně. A nechápala, co se to děje a poprvé se regulérně naštvala.
Postupem času se zmnožovaly a násobily útoky proti nám, urážky začaly padat nejen na hlavy naše, ale i na hlavy mých dětí a co pro mne bylo zvláště nepřijatelné, na hlavičku mojí tehdy mimínkové vnučky. Nebylo jak se bránit. Pro systém totiž macecha neexistuje.
Ve finále se detaily ze spisu, a to včetně výše mých příjmů, začaly objevovat na veřejnosti a na internetu. Upřímně, moje příjmy jsou naprosto nezajímavé. Ale jsou MOJE a mým sousedům po nich není zhola nic.
Požádali jsme OSPOD a soud o pomoc a dozvěděli se, že...nic. Že mám podat žalobu na Matku. Všem muselo být jasné, že nic takového neuděláme, protože by to zmátlo děti, které jsme se do svých starostí snažili nezatahovat. Už tak nás soudní, policejní i úřední aparát znali až moc dobře. Tedy otce a matku. Já, macecha, jsem "jen" otvírala svůj dům, život, skříně, bankovní účet a životní styl kdykoliv, kdy si systém vzpomněl. To totiž nelze odmítnout. Jinak jsem neexistovala a neexistuji.
Poslední soudní spor o výši výživného na dnes již dospělého NESyna běží čtvrtý rok a nedaří se ho ukončit. Všichni mají na cokoliv čas. Ve spisu je už nejméně třikrát výše mého příjmu. Nemohu to odmítnout, soud nereagoval na moji žádost o nezveřejnění výše příjmu vzhledem k dřívějším únikům informací na veřejnost.
Jsem macecha. Nematka. Ta, která dává k dispozici veškeré informace o sobě, musí strpět poměrně necitlivé vstupy do soukromí. A taky ta, která nemá sebemenší právo k situaci cokoliv říci. Nematka, která nevstupem do opatrovnického sporu ztrácí značnou část svých práv a listy z Ústavy může poskládat do úhledných lodiček a v naprostém klidu pustit po vodě.
