Dorazila. Potvora. Přešlapuje za dveřmi a čeká. Nejspíš se nezdrží. Na krize je třeba mít náladu a čas. Tak asi bude muset, holka, jít.
první jahoda. polojahoda.
Navzdory stoupající vodě vykouklo sluníčko a nahřálo zahradu. Okamžitě se hrneme ven. Aspoň to kafe venku. Než příjde další mrak.
Prohlížím si záhonky. Rajčata se prý mají vyštipovat. No jo, vědět co to je. Prohlížím si rajče a problém mizí. Nerostou, je jim zima. V řádku jahod se jedna začervená. Vrhnu se směrem k ní skokem dalekým, rekordním. První jahoda a já ji vidím první! Událost týdne. Možná roku. Něco jako první zoubek. Nenašla jsem ji první, předběhl mne nějaký bystrozraký pták. Fotím si polojahodu tou hezkou části nahoru. Holky už si lebedí na houpačce.
"Mami, všimla sis, že má soused hezký ruce?"
"Nevšimla."
Houpačka se dohoupá, hlavy se synchronně otočí: "Jakto, že nevšimla???"
"Jsem v krizi středního věku."
"A to znamená, že se ti přestali líbit chlapi?"
"Houby, to znamená, že mi došlo, že jsem se přestala líbit já jim".
Z houpačky se ozve řehot, řetěz se prohne a lavička rozhoupe: "Hele, kam chodí na ty nápady?", řekne jedna. "To je tím, že je v tréninku a furt lítá do toho cvičení", odpoví jí druhá. "Asi nedostatek cukru v krvi", notují si, ženou se ke mně s čokoládou, nad záhonkem s levandulí mne rozesmějí tou bezprostřední jistotou, že jsem pořád stejná.
Čtvereček čokolády sladce taje na jazyku. Slunce mi dýchlo do vlasů. Na chvilku je nádherně. Vím své.
