Aneb naprosto nepodstatný blog, který vznikl z povídání o bolavém rameni. A o tom, co to přináší takhle (třeba) po ránu. Poradíte mi?
To jsem takhle jednou u oběda sledovala hodinky a házela do sebe jídlo. Pozorným kolegyním to samozřejmě neuniklo. Zajímalo je, kam tak strááášně spěchám. Tak jsem přiznala, že na rehabilitaci za šikovnou paní fyzioterapeutkou. Protože mne bolí rameno. Ale pekelně.
Že z toho vznikne "intelektuální problém" (berte mne, prosím, s velkou rezervou), který mi bude vrtat a vrtat hlavou (to už bez rezervy, to je prostě pravda) a který povede až k pokusu o blogovou analýzu, mne nenapadlo ani v nejdivočejším snu.
O pár dní později totiž došlo na zdvořilé dotazy, co mi to tedy je a kde jsem k bolavému rameni přišla. Přiznala jsem, že "to se". A že už fakt neuzvednu ani skoro prázdný hrnec. A co hrnec... nejhorší je zapnout si ráno podprsenku. To se nadechnu, rozmyslím a pak dám ruce za záda, abych si mohla zapnout ty dva titěrné háčky. Kolegyně na mne zíraly jako na zjevení.
No jasně, že jsem to hned pochopila - je jim mne opravdu, ale opravdu líto, protože si nedovedou představit, že by si nemohly zapnout ten drobný, ale důležitý kus oblečení. Jak hluboce jsem se pletla. Obě se na mne dívaly jako na zjevení, protože jejich zapínací technika je zcela jiná. Háčky si zapnou před sebou na hrudníku, pak celý ten ňaderný postroj otočí a navléknou ramínka.
To už jsme na sebe zíraly všechny tří. A od té doby mi to vrtá hlavou. Jak si vlastně, my ženské, ty podprsenky oblékáme? Je nějaký lepší a horší způsob? Poradí mi někdo?
