Jedním z důvodů, proč se pohybuji v blogerské komunitě je to, že se se zasazuji o porozvodová či porozchodová rovná práva rodičů. Proč? Inu, zaonačila to tak vyšší moc. Život sám.
http://www.puzzle-prodej.cz/gallery/d501423.jpg
Proč o tom píši právě teď? "Pošťouchly" mne dva impulsy. Jedním z nich je dnešní tendenční článek o střídavé péči, pod nímž autor neotevřel diskusi. A druhým (jak jinak) tendenční článek o diskusích. Tam se sice psát dalo, ale bylo to pro změnu zbytečné. (Odkazy na oba jsou pro pořádek pod článkem.) A tak jsem tady.
Jsem hluboce přesvědčená, že dítě má po rozpadu vztahu rodičů právo na dobře zachovanou lásku mámy i táty. A stejně tak mají oba rodiče právo ovlivňovat životní směřování svého dítěte, předávat mu své hodnoty a svůj pohled na svět.
Vyžaduje to na chvilku se oprostit od zažitých stereotypů a zastavit se, ale ráda bych své čtenáře o tu chvilku poprosila. Čím jiným, než dobrým vztahem s tátou a mámou, můžeme dobře ochránit své děti? Čím jiným než tím, že mu zůstanou DVA lidé, kteří k němu mají nejblíž, u kterých najde ochranu, bezpečí, kteří ho jednak mají rádi a jednak ho chtějí nasměrovat k dobrému životu? Role každého jednoho z nich je obtížně nahraditelná, ať už si do kapes snažíme lhát cokoliv jiného. Přerušení vztahu s jedním s rodičů (v naší společnosti téměř výhradně s otcem) je vždycky prohra pro dítě.
Píši o tom, chci o tom psát a budu o tom psát. Nejsem zastánkyní žádného typu péče o děti jako jediného správného řešení, jsem zastánkyní jednoznačných pravidel a "povinných" dohod pro rozpadající se rodičovský pár. Můj mírný příklon ke střídavé (klidně asymetricky) střídavé péči je dán tím, že ji z praxe znám a také tím, že v případě konfliktu rodiče zrovnoprávňuje a tím nutí k dohodě. A to jednoznačně je v zájmu dětí, který je dle mne vysoce nadřazen zájmům jejich rodičů.
Ne, neříkejte mi, že se dohodnout nejde. Ano, jsou typy osobností s nimiž to možné není. Ale přiznejme si, že fakt, že si kdokoliv z nás pořídí s tak konfliktním člověkem dítě, je spíše chybou "primárního výběru" než faktor, který se náhle objevil až po rozvodu či rozchodu. Tyto tedy opomiňme (a partneři takových ať sami sobě vynadají v zrcadle - jdu jako první) a přiznejme, že většina z párů se v krizi a ani po ní domlouvat prostě nechce nebo to neumí. A to je to, s čím je potřeba hnout a naučit se to. Nikdo z nás nechce měnit zažité myšlení "dobrovolně" a tak by v těchto intencích měly pracovat zejména sociální pracovníci a soudy. Ne, že by se tak nedělo, ale pořád je to spíše výjimečné. Vždyť systém opatrovnické péče neumí ochránit ani děti ohrožené, natož ty "pouze" vyděšené rozhádanými rodiči.
Píši o tom, chci o tom psát a budu o tom psát. Ačkoliv mi z jedné strany hubují naštvaní otcové, že nechápu, že střídavka je jediné správné řešení a z druhé strany matky, že fandím péči otců. Nebo možná právě proto.
Zajímá mne, jak téma vidí kdokoliv z vás, kdo na můj blog zabloudí a téma mu stojí za několik desítek úhozů na klávesnici, za myšlenku. Zajímá mne, co kohokoliv vás ovlivnilo, jak vidíte svět dětí s jedním rodičem. A co je pro děti bezpečné. Bavme se o tom a třeba i (s nadhledem raději) dohadujme. Třeba vykřešeme nějakou jiskřičku, díky které někdo pochopí víc a přestaneme se (matky o otci a otcové s matkami) tolik dohadovat.
V mých diskusích jste, pokud vás to baví, vítáni. Vítán je souhlas, nesouhlas i polemika. Názor i zkušenost. A klidně si mezi řečí, zcela mimo téma, třeba vyměňte recept na bábovku nebo domluvte společné kafe. Ráda se přidám.
