Ano paní, máte pravdu.

Jen dodávám, že dítě má především právo na to, aby mu nikdo jeho rodinu nerozbíjel - ani otec, ani matka, ani nějaký matčin milenec či otcova milenka.

To je pravda. A teorie. 50 % párů se prostě rozpadá. A to je pro změnu realita.

Já si myslím, že dítě by mělo zůstat s tím rodičem, který je normální...

A co Vy si, pan Kroupa, představujete pod tím normální?

Jani, pište o tom, je to určitě potřebné. Sám tuto zkušenost s rozchodem od dětí  naštěstí nemám, ale zastávám podobný názor jako Vy, že výchova dětí je na prvním místě a člověk jí musí mnohé podřídit. A to bez ohledu na to, zda je vychovává s patrnerem, se kterým si je pořídil nebo sám, případně s někým jiným. Děti tu totiž od přírody nejsou primárně od toho, aby nám jednou naši péči vrátili (jak se mnozí domnívají), ale aby ji předaly dál svým potomkům. Jen ztěží mohou v tom předávání pokračovat dobře, pokud se jim nedostalo dobré péče od jejich rodičů, tedy od nás.

Velmi přesné, moc díky. Děti nesou svá ochranná kouzla, ale taky prokletí svým dětem... a ty zase dal.. A dál..

Víte, tohle proklamované právo dětí na lásku, je sice hezká věc, ale naprosto iluzorní. Takovéto "právo" je nevymahatelné, "právo" na lásku nemá nikdo. Dítě má právo na to, aby se o něj rodiče postarali, a i to se někdy nevymáhá dobře, lásku z nich bohužel nikdo nevyrazí, nemá páku.

Asi jsem si v tom zanícení neodpustila rádoby romantickou zkratku, což je chyba. Vystihla jste to přesně, dík

Mám jednoho partnera a otce našich dětí přes 40 let. S rozvodem nemám tedy osobní zkušenost. Ale pokud se lidé dokážou domluvit, pak se nerozvádí. Pokud ne, tak nefunguje nic, ani střídavka.

Jsou-li ve vztahu děti, nelze vůbec připouštět stav, že "nic nefunguje".

Asi nemá smysl zdržovat se čtením celého článku pana Valy, stačí závěr "Dítě patří matce". Dítě patří oběma, otec má svoje dítě stejně rád jako matka. Nemám žádné zkušenosti se střídavkou, ale pokud Vy v této oblasti dokonce pracujete, pak není důvod nevěřit Vám. Ale sama cítím (a pocity Vás většinou nezradí), že střídavka vzešla z toho, že někteří otcové se ke svým dětem, k jejich výchově apod., těžko dostávali, snad každý zná nějaký smutný až tragický příběh ze svého okolí - proto tuto možnost střídavé péče vidím kladně pro všechny rozumné zúčastněné včetně dětí, babiček, dědečků... Díky Vám! A díky také otcům, kteří se angažovali, a tím pomohli jiným.

To je velmi přesné.

Byl jsem tu, Jano, děkuji za článek!

Já vám za milou stopu

Při čtení toho "literárního skvostu", na který v článku narážíte, kde jakýsi muž (!) tvrdí, že "jednoznačně dítě patří k matce", se mi vybavil výrok sice kontroverzního, ale v mnohém pravdivého Josefa Hausmanna: "Proúplnost výčtu feministických organizací u nás dodejme, že mají na svéstraně i pár – řečeno s Leninem – užitečných pitomců..."

Ten muž má pravdu, příroda je mocnější než Vaše přesvědčení. Můžete se domáhat svých práv, můžete zakládat neziskovky, můžete se pokoušet to zvrátit, můžete se dostat až do parláče, přesto faktem zůstává, že nejste schopen dítě odnosit, porodit a nějakou dobu živit z vlastních zdrojů. A protože toho nejste schopen, tak si neumíte představit, jaké vztahy na základě těchto rozumově neuchopitelných pochodů vznikají. Matka schopná dát život procesem, který nedokáže nijak ovlivnit, bude mít k dítěti vždy blíž než pouhý dárce. Matky dávají život v bolestech a v krvi, na to se připravují několik let, přesněji nepřipravují se na to z vlastní vůle, ale z důvodu přírodních pochodů, které nemohou ovlivnit. Mnoho let jsem byla předurčena být matkou a proto by mě zajímalo, jaký vlastně vztah máte Vy ke své matce. Souhlasíte s tím, že byste v případě rozvodu rodičů byl raději u otce?

Můj muž také udělal fatální chybu v primárním výběru, ale nějak se vždycky dohodneme 

Ale lví podíl má b to, že právě ty se dohodnout chceš až nad standardně.

... myslím, že je určité procento lidí, kteří se dokážou domluvit a nepotřebují mít rozsudek na péči o děti.... takže o nich ne...

a ta většina, která není schopná více či méně se dohodnout, leckdy z malicherných důvodů, to je ten problém..... co kdyby se do toho zapojili mediátoři (nebo vyjednavači) kteří by alespoň částečně obrušovali hrany? čas je dobrý lékař a vyjednávání zasvěcených a přitom nezúčastněných mediátorů by byla ku prospěchu dětí i těch rodičů....

Optimisticky věřím, že se nedohodne jen menšina. Jen je prostě hodně vidět. Mediace se mi v tomhle zdá skvělá, kéž by se používala víc.