To je velice silný příběh, netušil jsm ani...

Děkuji, Matěji, že jste se stavil. A ještě děkuji, že už tušíte a chcete tušit. Není to úplně vlastní všem lidem.

Info pro ty, kdo si všimli smazaného příspěvku - spekulanty, slibovatele, léčitele budu mazat vždycky a bez pardonu.

Silný příběh, silní lidé, včetně Tebe, Jani. Lidi to bude zajímat

Ivi, děkuji za Dášu a Davida. Vlastně nevím, jestli silní být chtějí. Copak mají jinou možnost? Tak se aspoń dělí...

...vím, jaké to je. Taky mám ty sklony. Ale ne tak silný příběh.

Dcera byla na mateřské se druhým synem. Celkem pravidelně s oběma chodívala na procházku. Ten menší se samozřejmě vezl v kočárku. Občas potkávala staršího muže, který bydlel na stejném sídlišti a se zájmem se na ně díval. Jednou ji ten muž oslovil. Dověděla se, že měl v mládí ženu a dva syny. Oba synové onemocněli svalovou dystrofií a nedožili se dospělosti. Pak mu zemřela i žena. Od té doby se k dceři na procházce často připojoval. Jednou jsme s manželkou doprovázeli dceru na procházce a seznámili jsme se s tímto mužem. Jmenoval se křestním jménem Petr. Manželka zjistila, že v mládí kamarádila s jeho sestrou. Dověděli jsme se, že v dospělosti ta sestra emigrovala a nyní žije v Itálii. Petr byl velmi milý a vyrovnaný člověk. Byl věřící a měl předplatné na koncerty vážné hudby. To jistě přispívalo k jeho vyrovnanosti. Nicméně byl velmi šťastný, když se s nim dcera domluvila, že každé úterý k nim přijde na oběd. Petr se totiž s jídlem dost odbýval. Svůj vděk projevoval tím, že na každé narozeniny, jmeniny a vánoce klukům přinesl hodnotné dárky. Pak Petr vážně onemocněl se srdcem. Šel jsem ho navštívit do nemocnice a viděl jsem, že je to vážné. Nabídl jsem mu, že budu o jeho stavu informovat Petrovu sestru v Itálii. Odmítl. Také jsem tam zjistil, že Petra navštěvují jeho sousedé z baráku a že si ho vzali tak trochu na starost. Asi před 10 lety Petr zemřel.

Ladislave, děkuji. Cením si toho, že jste se pod blogem zastavil a napsal. Opravdu. A jsem tiše ráda, že Vaše dcera rozsvítila panu Petrovi dny.

Jano,

Děkuji, že jste se stavil.

Jano..Co dodat. Bojovníci oba. A maminka, kéž by každá máma každého dítěte byla taková. Rád bych s Tebou promluvil, možno? Měj se a ahoj

Děkuji, Michale, za zájem (nejen) o Davida.

S mámami je to zajímavé. Nikdo jiný nemá takovou moc, aby děti ochránil, při vší úctě k dnešním tátům.

A taky nemá nikdo schopnost děti tak účinně ničit. Ale Dáša rozhodně stojí v čele té první kategorie.

Mluvit - samozřejmě.

Ach jo..mi příště připomeň, abych nefňukala, když Tomášek hodně zlobí.

21. století a stále nedokážeme vyléčit některé vážné nemoci. Já vím, že vědci makaj,co můžou..ale pro nemocné je to strašně pomalé a nekonečné..

Dáše i Davidovi

Šári, každý máme své trápení a vždycky nás ovlivňují...ale dobře, přiomenu. Myslím (ale to je otázka na Davida a Dášu), že ty teď hlavně trápí to, že ne vždy se s lékaři snadno domlouvají a že všechno, co potřebují, hrozně dlouho trvá vyřídit. A to je věc, která je v rukou současných lidí. Fakt je v pořádku čekat měsíce na dýchací přístroj? Fakt je v pořádku čekat týdny na součástku k vozíku? Kupovat za vlastní druhý dýchací přístroj, aby vůbec bylo možné jít ven? Mám spoustu pochybností.

Vím, že o životě téměř nic nevím. Ale tito lidé, tito stateční lidé, nám toho mohou hodně povědět, když je budeme chtít slyšet. Dohoromady s Vámi to je a bude úžasné čtení.

Sylvo moc děkuji, já dělám Davidovi a Dáše opravdu jenom "zapisovatele" - jdou na "trh" se svou skutečnou kůží, se svým příběhem, se soukromím. Považuji to za obdivuhodné. A oni vědí, že se mají o co dělit. Mají spoustu zkušeností, poradili si s těžkými situacemi, prošlapali nové stezičky.

Oni vědí, že "za nimi" jsou další rodiny, které jsou s podobnou velkou starostí stejně sami, jako byli oni. A rádi by pomohli.

Díky za zprostředkování reality všedního dne. To nám teoretikům uniká.

Bude kniha?

David o ni stojí. Tak teď záleží, jak nám to půjde a jestli to bude někoho zajímat. Zajímají lidi věci vážné? V téhle době? Sama nevím...