Vox populi vox dei

Je to něco naprosto nového v naší politice a vůbec se nedivím, že to nahání politikům hrůzu.

Ano, máme prezidenta, jehož mandát je natolik silný, že se vyděšení politici marně ohánějí zaklínadlem parlamentní demokracie, když obhajují svůj další fígl k obelstění národa a snaží se (dalšími parlamentními kotrmelci) udržet dál na svých postech přesto, že mají z ostudy kabát. Jistě, naděje (i pro ně) umírá, jako poslední. Mají pochopitelně stále ještě šanci, neboť jejich politický kredit prozatím trvá. Morální kredit však ne!

Prezident se (konečně už!) nestal prezidentem díky jejich (politickým) intrikám, takže jakýkoli tlak z jejich strany je marný. Prezident České republiky byl zvolen přímou volbou a vyjadřuje tedy hlas lidu této země. Prezident (jmenováním úřednické vlády) dal jasně najevo, že vláda nynější koalice v jakékoli další její podobě definitivně končí.

Není to ale nic nového! Byl to přece jeho záměr, či dokonce téměř předvolební slib, tedy i vůle lidu promítnutá v jeho zvolení.

Podle všeho se (tímto jeho rozhodnutím) blížíme k předčasným volbám. Víc pro nás prezident udělat nemůže. Pokud jsme se však ani tentokrát nepoučili a opět dosadíme do politiky stejná jména, či stejné strany, pouze jen v jiném pořadí, potom nám opravdu není pomoci. Máme před sebou jedinečnou možnost – vrátit (alespoň částečně) zpět to, co nám bylo po kouskách ukradeno a v co jsme tak velmi doufali po listopadu 1989. Možnost, že tato země může být opravdu taková, jakou ji chceme mít my a ne zkorumpovaní, nedůvěryhodní a mediálně utváření politici, jimž jsme kdysi (bláhově, bez možnosti jakékoli kontroly) darovali důvěru.

Více o tomto tématu můžete najít i zde.