Taky vás zajímá, kde udělali soudruzi z USA chybu?

Někteří experti tvrdí, že by Čína mohla předstihnout USA jako největší světovou ekonomiku do roku 2030, pokud budou současné trendy růstu pokračovat.

O Číně toho moc nevíme a pokud přece jen ano, tak hlavně věci negativní. Ať již jde o přebrané a "zaručeně" pravdivé zprávy od našich spřátelených (to slovo někteří z nás vnímají stále pejorativně, nicméně nyní jde o státy západní), rozhlasových a televizních stanic, anebo přímo od Barbary Šámalové z ČT. Vůbec nejčastěji se o Číně (pochopitelně rovněž negativně) mluví v souvislosti s aktivitami našeho prezidenta MZ, anebo každoročně okolo desátého března, kdy se vyvěšují vlajky Tibetu.

Ale k věci. Kde tedy udělaly Spojené státy chybu? Ve své "mírové" aktivitě. Kolik si myslíte, že vedla Čína válek od roku 1979, kdy skončila čínsko-vietnamská válka? (Ta mimochodem trvala pouhých osmnáct dní.) Víte kolik? Ani jednu!

Naopak Spojené státy jsou ve válečných konfliktech stále. Jsou nejvíce válečným národem v historii světa.  A to jen díky tendenci Washingtonu nutit ostatní národy, aby přijaly jejich principy.

Čína, na rozdíl od USA, učinila obrovský ekonomický pokrok pro udržení míru. USA promarnily více než 3 biliony dolarů na vojenské výdaje.  Je to víc, než si  dokážete představit! Čína nepromarnila na válku jediný cent, a proto je před Spojenými státy. Téměř v každém směru.

Pokud někoho tato fakta pohoršují, tak se nehněvejte na toho, kdo je napsal, ale snažte se o nich (alespoň chviličku) přemýšlet.

Vše, co je výše vytištěno tučným písmem, řekl Jimmy Carter, někdejší prezident Spojených států. (Zdroj)

Prohlásil, ještě, že "Rychlý růst Číny byl usnadněn vládními investicemi a pomoci míru. Myslím," řekl dále, "že rozdíl je v tom, že pokud vezmete 3 biliony dolarů a vložíte je do americké infrastruktury, pravděpodobně vám 2 biliony dolarů zbydou.  Měli bychom vysokorychlostní železnici. Měli bychom mosty, které se nerozpadají, měli bychom cesty, které jsou řádně udržovány. Náš vzdělávací systém by byl stejně dobrý jako systém Jižní Koreje nebo Hongkongu…"

Rozdíl mezi "západním" přístupem a přístupem Číny k ostatnímu světu je dobře vidět na pomoci Africe. Tam, kde (celý) západ pomáhá především vojensky - dokonce i ČR má své vojáky v Mali a Somálsku, tam Čína buduje infrastrukturu a pomáhá místním lidem rozbíhat jejich vlastní ekonomiku.

Veškerá pomoc západního světa, která je "řízena" Spojenými státy, je zatížena vnucováním. Ať již to jsou "lidská práva", "demokracie", "svoboda", atd. atd… V praxi to znamená přítomnost armády, misionářů, nevládních a humanitárních organizací a finančních půjček vedoucích k tak obrovskému zadlužení, že nemůže být splaceno nikdy.

Pomoc Číny je nepodmíněná a rychlá. Např. smlouvy, jejichž vyjednávání se Světovou bankou trvá někdy i pět let, jsou s čínskými podniky podepsány do tří měsíců. Čína nevnucuje ani svou kulturu, ani náboženské vyznání,  ani změnu režimu, ani změny v sociální oblasti, ani změnu politické orientace.

Takové (jiné) jednání je trnem v oku celému západu, takže se můžete setkávat s kritikou, někdy až hysterií  okolo čínského vlivu, který je nepopíratelný. (Ostatně nás o tom jistě "přesvědčí" i místní trollové.) Záměrně jsou všude k dispozici jen zprávy negativní, kdy došlo k něčemu, co by mohlo pomoc Číny v Africe pošpinit, nebo prezentovat jako výhradně jednostrannou a sobeckou: "Nový kolonialismus", "autoritářský kapitalismus", drancování nerostného bohatství… Jenomže - ani přes jisté okrajové jevy, jako je pašování rohoviny,  vykořisťování místních některými konkrétními těžaři, likvidace místních výrobců při zaplavování levnými výrobky z Číny, ostatně stejně tak jako všude jinde ve světě - přesvědčivé důkazy nějaké ďábelské politiky Číny v Africe stále jaksi k dispozici nejsou. Spíš naopak.

Přírodní zdroje jsou pochopitelně velkým lákadlem pro čínské investice v Africe, Čína však poskytuje pomoc všem zemím, se kterými má Peking diplomatické vztahy. Čínské investice tedy nenásledují přírodní bohatství, ale aktuální potřeby čínské diplomacie. A právě na diplomatickém poli je nejlépe vidět, jak se Čína proměňuje. Nesnaží se získat pouze africké minerály a odbytiště pro svoje výrobky, ale chce získat i africká srdce.

Doposud největší a nejnákladnější projekt (TAZARA), realizovaný čínskou vládou na zahraničním území, je železnice spojující Tanzanii a Zambii. Koleje protínají 1860 kilometrů dlouhou krajinu a na cestě bylo postaveno 300 mostů, 22 tunelů a 96 železničních stanic.

Dalším obdobně ambiciozním současným projektem je stavba metra v Addis Abebě.  Stále však platí principy nevměšování a nepodmíněné pomoci. V podstatě od začátku jsou čínsko-africké vztahy spojovány s určitou formou poskytování pomoci. Čína staví nejenom mosty, železnice, telekomunikační zařízení, sportovní stadiony, ale i školy, nemocnice, zemědělská a kulturní centra nebo hradí studijní stipendia africkým studentům, vysílá čínské zdravotníky a školí místní pracovníky. Tudíž, když v roce 2015 čínská vláda odsouhlasila finanční balíček v nemalé výši 60 miliard dolarů pro africké státy, nebylo žádným překvapením, že čínský prezident Xi Jinping prohlásil, že peníze půjdou nejenom na rozvoj infrastruktury, zefektivnění zemědělství, ale i na snížení chudoby. Čína totiž investuje svoje prostředky nejen v zemích bohatých na přírodní a minerální zdroje, jako je Nigérie a Jižní Afrika, ale i v chudých regionech Etiopie, Keni nebo Ugandy.

Západní vlády mají tendenci démonizovat čínsko-africké vztahy namísto toho, aby se zaměřily na to, v čem mají strategické výhody a v konkurenčním prostředí nabídly lepší podmínky než Peking. Budoucnost Afriky totiž neleží v čínských rukách, ale především v rukách samotných afrických vládců. (Zdroj)