Svoboda slova automaticky neznamená i svobodu činu

Včerejší kandidát na prezidenta a dnešní senátor Marek Hilšer pochválil „statečného“ van Gemunda a přirovnal jej k děcku z pohádky Císařovy nové šaty. Za to, že hodil (nejenom „císařovy“) květiny do koše…

Dále jej přirovnal k Masarykovi, který - když mu císař pán nepodal ruku při představování nových poslanců v říšské radě – se demonstrativně otočil a „odkráčel středem“…

Chápu pana senátora v tom, že je nutno zastat se „přítele ve zbrani“. Van Gemund je totiž onen druhý chlapík, s nímž (rovněž do půl těla vysvlečen), stál Marek Hilšer přímo na tiskové konferenci vlády v roce 2014 s vlajkou EU a NATO v ruce…

Víte, pane senátore, i když se to hezky poslouchá, tak je to demagogie. To, co van Gemund provedl, nebyl ani čin dětské otevřenosti, v případě dítěte z Andersenovy pohádky, ani statečné zdůraznění vlastní hrdosti v případě Masaryka. Bylo to pouhé zviditelnění se hulvátským gestem, egocentricky sdělujícím světu, že „tady rozhoduji já“, potažmo moje aktivistická skupina. 

Ale tento čin má ještě i druhou rovinu. Není možné, aby se takto chovali demonstranti. Aby se takto vyjadřoval nesouhlas. Toto už není svobodné vyjádření nesouhlasu. Toto už je čin… Dokonce "likvidační". 

Měli bychom si všichni uvědomit – bez ohledu na to, na které názorové straně stojíme, že dnešní „barevné Majdany“ jsou právě o činech…a možná květinami v koších mohou začínat. 

Má výzva nemíří pouze jen k těm, kteří nás mají (i když jsme názorově rozděleni), chránit. Ta výzva míří k nám všem. Na jakékoli provokační činy bychom se měli připravit… abychom se jimi nenechali strhnout do propasti násilí… Všude ve světě máme, bohužel, smutné příklady toho, jak snadno a rychle je to možné…