Víte, co má společného 25. únor 1948 (Komunistický převrat) a 12. březen 1999 (Vstup ČR do NATO)? V obou případech byla naplněna skutková podstata obsažená v nadpisu tohoto článku…
Rovněž jsme (v obou případech) ihned nevěděli, co všechno to pro náš stát může znamenat.
Tu první, dávnou akci, připravil Klement Gottwald s vládou, kterou si na hrad přivedl.
Tu druhou, novodobou, připravil Václav Havel a vláda ČSSD, která vyhrála svobodné volby.
Volby byly o rok dříve (1998) a ve Volebním programu ČSSD s názvem Společně s vámi pro lepší budoucnost , bylo v oddílu Zahraniční politika , na str. 25, napsáno: „V klíčových otázkách zahraniční politiky podporujeme demokratický princip referenda. Podporujeme účast ozbrojených sil na mírových operacích schválených Radou bezpečnosti OSN. Podporujeme rovněž plány na posílení autority OSN a opatření přijímaná ke zmírnění rozporů mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi.“
12. března 1999 se Česká republika oficiálně stala členem Severoatlantické aliance.
Neproběhlo žádné
(v předvolební kampani tolik slibované)
referendum...
... a bylo to pouhých deset let po té, co na listopadovém Václavském náměstí zazněl (konečně ve svobodné zemi), nahlas, tak dlouho šeptaný verš:
"Ať mír dál zůstává s touto krajinou.
Zloba, závist, zášť, strach a svár,
ty ať pominou, ať už pominou.
Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých
zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí."
Nenavrátí – vždycky to budou Oni, kdo budou rozhodovat!
Za pouhých dvanáct dní, 24. března 1999 začala (Bez mandátu Rady bezpečnosti OSN) Operace Spojenecká síla (Operation Allied Force), v Srbsku označovaná jako „Agrese NATO“ (srbsky ??????j? ????).
„Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uvádí odhady 1200 až 2500 mrtvých a kolem 5000 zraněných. O práci přišlo asi 700 tisíc obyvatel Jugoslávie, škody pocítily nepřímo i okolní státy. Ničení průmyslových podniků způsobilo vážné škody na životním prostředí. Předpokládaná výše škod na jugoslávské ekonomice se pohybuje kolem částky 30 miliard dolarů. Vzrostl také počet lidí trpících posttraumatickým stresem.“
Krev všech těchto mrtvých a raněných ulpěla i na rukou české vlády a na rukou prezidenta české republiky.
Neříkám „naší“ vlády a neříkám „našeho“ prezidenta. Protože, to jsme nebyli my. Nebyl jsem to já a nebyli jste to ani vy! Byli to Oni... (Pochopitelně, až na ty, kteří něco takového tehdy považovali za správné a „humánní“ - jistě se dole pod článkem ozvou…)
Připravují se opět na válku. Nebude to válka naše. Bude to Jejich válka. Ostatně, tak, jako všechny války, co jich kdy bylo. Na nás bude „jen“ v jejich válce bojovat… možná i „hrdinsky“ zemřít.
Již dnes se stahují mraky v podobě novely branného zákona. Bezpečnostní expert generál Andor Šándor je zastáncem toho, aby se každý stát při své obraně spoléhal především na sebe, proto vítá záměr ministerstva obrany, které počítá s povinnými odvody mužů a žen, jak prohlásil před dvěma dny pro Parlamentní listy… a velmi "srozumitelně" okomentoval i zkušenost našich sousedů: „Na Slovensku se krátce po účinnosti toho nového branného zákona přihlásilo dvanáct tisíc slovenských mužů, že nejsou ochotni bránit svoje ženy, matky, děti, rodiny, majetek. Skutečně nerozumím tomu, jak je možné, že se ve společnosti najde, a teď mi promiňte ten výraz, tolik sráčů.“
Připravují se na válku, protože mají „strach z Ruska“. Ale není to strach – je to nenávist! Strach mají naopak z NATO, potažmo z USA. A není divu. Spojené státy těsně před koncem studené války dávaly na zbrojení víc, než všechny armády tehdejšího světa dohromady… a ještě i dnes vynakládají na zbrojení desetkrát víc, nežli např. dnešní Rusko.
Jen jeden státník se dovedl vzepřít takovému tlaku - Charles de Gaulle. V březnu 1959 Francie stáhla své první jednotky z velení NATO; v červnu de Gaulle zakázal umisťovat cizí jaderné zbraně na francouzské území. V roce 1966 byly z vojenských struktur NATO staženy všechny francouzské jednotky a Francie vykázala všechny cizí jednotky ze svého území. Protože předtím bylo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě umístěno poblíž Paříže, muselo se přesunout do Belgie...
