Péče o zdraví a byznys se zdravím může oddělovat jen velmi tenká hranice

Jste bohatí a můžete si koupit cokoli? Nebo jste chudí a musíte naopak cokoli prodat, abyste si alespoň něco mohli koupi?

V prosinci 2018 probíhal již osmý ročník konference České lékařské komory o etice a komunikaci v medicíně, pod názvem „Můžeme to, co umíme?“.

Témat bylo mnoho, ale jedno z nich bych chtěl předložit k diskusi, neboť není (dle mého soudu) ani tak medicínské, jako spíš lidské.

Jedná se o transplantologii. Přesně o etické problémy transplantací.

Předkládám k přečtení (a doufám i k diskusi), část příspěvku Prof. MUDr. Pavla Pafky, DrSc., zveřejněnou v časopisu ČLK Tempus Medicorum 1/2019:

„Zvažujeme-li etiku dárce, nemohli bychom se omezovat na českou kotlinu. Vnímáme jako neetické, když se otec rodiny rozhodne darovat například ledvinu, aby zajistil prostředky na náročnou léčbu či operaci dítěte, která by mu zachránila život v situaci, kdy rodina na takový výkon nemá prostředky? Ne ve všech zemích jsou všichni na všechno pojištěni, a není to jen Asie. Je etické, či neetické, obětuje-li rodič život, aby zachránil své dítě? Co je ledvina proti životu? Samozřejmě musíme bojovat proti odběru orgánů, za kterými jsou kriminální činy. Takové odběry nejsou předmětem této úvahy o etice transplantací. Ve světě transplantační turistika existuje. Bohatí lidé jezdí za transplantacemi do zemí, kde dárce orgánu dostane za svůj orgán zaplaceno. Odhaduje se, že na světě je takto transplantováno asi 5 – 10 % ledvin. Nebylo by rozumné tento způsob transplantací mít pod kontrolou? Nebylo by to etické zejména z pohledu péče o zdraví jak dárce, tak příjemce? Je obava, že zdravotní péče zejména o chudé dárce po transplantaci nemusí být vždy na náležité úrovni. Jak ale zákaz odběru orgánu u dospělého (byť s cílem jistého zisku), který podepsal informovaný souhlas, koreluje s Deklarací lidských práv o svobodě člověka, schválenou OSN v roce 1948? Není zákaz typickým paternalistickým přístupem?

Jenom pro zamyšlení: respektuje společnost svobodné rozhodnutí člověka naložit se svým životem tak, že se pokusí o sebevraždu, v případě, že se mu to nepodaří? Trestáme ho za to? A je, či není etické, že někdo stanovil taxativně obnos za tkáň, nebo orgán, byť ty peníze pojmenoval jinak?“

Docela mě vyděsilo uvažování tímto směrem. Ne v tom smyslu, zda jsem, či nejsem proti tomu, aby i u nás bylo možné rozprodávat orgány za peníze… ale prostě jen tím, že je mezi lidmi uvažování tímto směrem  vůbec možné - bez ohledu na jaké (na jak vysoké), úrovni se odehrává.

Je to o nastavení společnosti, o solidaritě, o úctě k životu a v neposlední řadě o odpovědnosti profesní, politické, lidské…

Prodat ledvinu proto, abych zachránil komukoli život, jelikož nemám peníze na to, abych (čekajícím) zachráncům zaplatil, to by neměla být otázka legislativy obchodu. To by měla být výzva pro politiky, zda není v nastavení toku peněz v dnešním světě něco hodně v nepořádku.

Jenom pro zamyšlení: včera jsem se dočetl, že Cristiano Ronaldo, pětinásobný držitel Zlatého míče, byl podle loňského žebříčku magazínu Forbes s ročním výdělkem 108 milionů dolarů (2,4 miliardy korun), třetím nejlépe placeným sportovcem světa.