Opravdu musí být politika svinstvo?

Už víc než dvacet let máme demokracii, což by měl být (alespoň podle W. Churchilla) ten nejméně špatný model vlády. Lid je zdrojem veškeré moci ve státě.

Je to nesmyslná chlácholivá lež přesto, že těmito slovy začíná náš nejdůležitější dokument, tj. ústava České republiky.

Existuje však chvíle - jeden jediný moment - kdy tato slova pravdivá jsou. Kdy máme opravdu – téměř až neskutečnou moc! Je to ten moment, kdy držíme v ruce volební lístek. Vložením lístku do urny tato moc definitivně končí…a my jsme od této chvíle vydáni na milost a nemilost politikům.

Zastupitelská (nepřímá) demokracie je ruleta, hazard, jelikož nikdo z nás nemůže dopředu vědět, jak se ten který politik během volebního období zachová.

Každý z nás jistě zná ve svém okolí někoho, možná i více lidí, kteří jsou slušní, vnímaví, soucitní, inteligentní, čestní, prostě morální. Možná by právě z těchto lidí byli dobří politici...

Nebyli. Z jednoho jediného důvodu: oni by totiž s největší pravděpodobností nikdy do politiky nešli.

Je to jakási naivní představa nás obyčejných lidí, že by v politice právě takoví lidé měli být. Představa krásná to jistě je. Ovšem téměř nereálná.

Do politiky se hrnou úplně jiní lidé. Ti, kteří touží po moci, rychlém zbohatnutí, výsadním postavení, ti, kteří se rádi poslouchají, jsou egocentričtí, považují se za neomylné, atd. atd.

Jsou známy studie, podle nichž je mezi politiky mnohem větší procento psychopatických osobností, nežli ve věznicích. Narcizmus, kleptomanie, citové, morální, dokonce i sadistické psychopatie… ovšem vždy zabalené do těch nejvěrohodnějších, někdy až okouzlujících obalů a blýskavých tretek, které se jen málokdy minou (předvolebním) účinkem.

Někdo možná namítne, že jsou ale i takoví, kteří jdou (či dokonce již šli) do politiky s těmi nejkrásnějšími představami a vpravdě rytířskými ctnostmi. Ano, jistě i takoví jsou. Jenže uvědomte si, že pokušení je pro ně obrovské. Dokonce si dovolím tvrdit, že je tak „nadlidské“ mu odolat, že dříve, či později podlehne snad každý.

Po určité době si takoví čestní lidé začnou uvědomovat, že všechny ty peníze, výhody a „statky“, které díky poslaneckému křeslu mají – které jim spadly do klína, jsou přece mnohem důležitější (na misce pomyslných osobních vah), nežli jejich někdejší ideály a ctnosti. A oni vědí, že obojí prostě mít nemohou. Není možné být pravdivý a lhát, být čestný a proradný, soucitný a netečný, či zásadový a přitom bez zásad. Ne nadarmo se říká, že úplatek je jen otázkou výše…

Ale proč o tom všem vlastně mluvím. To, co (nejenom přece dnes) sledujeme na naší politické scéně, to, čím jsme mediálně „krmeni“, a k čemu se snažíme zaujmout (ať už jakýkoli) postoj, to vše je jen pomyslný rudý hadr toreadora, na nějž útočit je nesmyslné.

Není totiž vůbec podstatné, jakého budeme mít nadále premiéra, jakou vládu, opozici, poslaneckou sněmovnu, senát…

Důležité je jedno jediné: jakým způsobem všechny jejich aktivity budeme moci kontrolovat a případně i napravit.

To, co se dnes děje, jaké politiky dnes máme, to není proto, že bychom si jiné nezasloužili, podle zprofanované říkanky, že máme takovou vládu, jakou si zasloužíme. Ne! Máme amorální vládu ne proto, že si jinou nezasloužíme, ale proto, že ji nemáme jak odvolat!

Jestliže opozice ukazuje na (dnešní) vládu prstem a křičí: „Měli byste se stydět a s ostudou odejít!“, tak to ve skutečnosti znamená: „Už dlouho jste byli u koryta, kterého si evidentně nevážíte, takže nebudeme čekat na konec vašeho mandátu! Uvolněte nám místo hned!“

Já vím, tuhle bitvu jsme sice (opět) prohráli, nicméně válku ještě ne. Naději pro nás „obyčejné lidi“, vidím v tom, abychom v příštích volbách, ať již v řádných, či předčasných, nevolili arogantní parlamentní strany, které se nám, tak, jako (dosud) po každých volbách, budou opět smát do očí a jednotliví poslanci budou (za tučnou odměnu) nadále fungovat v rukou mocných majetných principálů a kmotrů, jako bezduché marionety.

Měli bychom volit pouze jen takové strany, v jejichž volebním programu bude čestná nabídka přímé demokracie. Jedině totiž možnost referenda nám může zaručit, že můžeme svou moc skutečně použít, bude-li třeba. Myslím možnost možného referenda. Ne nemožného, s naprosto nesplnitelnými podmínkami, důmyslně vypracovanými legislativní radou vlády pod vedením Karolíny Peake…jak tomu doposud bylo.

Jan Werich moudře a velmi pravdivě formuloval tento problém, když řekl, že „každej morální předpoklad by měl bejt vyfutrovanej klackem“. Jsem toho názoru, že hrozba možnosti referenda na odvolání politiků, ať již jednotlivých, či celé vlády vespolek (za případná další "zvěrstva" spáchaná na českém národě), by byla dostatečným klackem, jenž by dokázal naši politickou reprezentaci trvale morálně „vylepšovat“…