vojáků, civilistů… otců, matek… i dětí. Chyba, kterou nelze napravit. Poučit se? Možná...
Na základě informace, kterou minulý čtvrtek (29. 5. 2014) zveřejnil The Daily Telegraph, dospěl Královský ústav pro obranná studia (RUSI) k přesvědčení, že války v Iráku a Afghánistánu byly strategickým omylem, který britské daňové poplatníky přišel na více než 29 miliard liber. (Přibližně jeden bilión korun.)
Saddám měl zůstat u moci. Jeho likvidace byla chybou s velice neblahými následky, tvrdí ředitel RUSI Michael Clark.
Přemýšlím o tom, kdo (nebo co), za takovou strategickou chybu Velké Británie může?
Hra na (dalšího) poloboha? Nebo jen "pouhá" loajalita? "Ústupek" (nějaké) zbrojní mafii? Nebo snad hluboké vnitřní přesvědčení o dobrém úmyslu? Kdo ví…
Stejně to NIKOMU z oněch několika set tisíc mrtvých (z obou zmiňovaných agresí), život nenavrátí...
V jakém světě to ale žijeme? Kdo, nebo co rozhoduje o tom, jaké budou naše činy? (A jaké budou jejich následky?)
Jako malý jsem byl např. přesvědčen, že Hitler byl jakousi lidskou zrůdou. Nedovedl jsem pochopit koncentrační tábory, plynové komory... a už vůbec ne ty, kteří vyhlazovací zařízení obsluhovali. (Neboť i oni přece byli lidé…)
Postupem času jsem zjistil, že zdaleka ne všichni si myslí totéž. Jsou lidé, kteří dokonce Hitlera uznávají, možná i zbožňují, a rasistické myšlení se dnes v mnohých společnostech jeví jako smysluplné.
Snad ve všech médiích a na všech sociálních sítích mají dnes zelenou příspěvky, které diváky, posluchače a čtenáře více, či méně, vedou k přesvědčení, že, co je arabské, je problematické a (pro nás) nežádoucí. Jakýmsi pomyslným vrcholem je otázka, zda chceme Evropu křesťanskou, nebo muslimskou.
Autoři oněch rasisticky laděných názorů jsou pravděpodobně přesvědčeni o tom, že ten, kdo chodí do křesťanských kostelů nemůže být jiný, nežli šlechetný a mírumilovný, kdežto ten, kdo navštěvuje mešity je zlý a odhodlaný křesťany zabíjet, nebo (v tom lepším případě) alespoň uvrhnout pod zákon Islámského práva šaría.
Jenomže svět lidí není (a ani nemůže být) černobílý. Zdaleka ne každý křesťan je a priori hodný a ne každý muslim je a priori zlý.
Velmi podobná je i otázka cikánská. Když cikány bráním, lidé mi říkají: " Ale za sousedy byste je mít nechtěl, že?"
Je to jinak. Vadí mi, pokud je můj soused konfliktní hulvát, neberoucí ohled na dodržování nočního klidu a dodržování čistoty v domě. A je mi v takovém případě úplně jedno, zda je to Rom, Arab, nebo třeba můj vlastní bratranec, tedy běloch a Čech…
Znám ze své praxe několik cikánských rodin, jejichž sousedství by mi rozhodně nebylo proti mysli. Stejně tak i několik rodin arabských, ukrajinských, vietnamských a čínských…
(Znám ale i několik rodin českých, které bych za své sousedy mít nechtěl v žádném případě...!)
Když někde čtu o tom, zda raději Evropu křesťanskou, nežli muslimskou, tak z toho vždy cítím hlavně náboženský fanatizmus. Jinými slovy, to největší nebezpečí vidím v těch, které takový způsob rozdělení Evropy vůbec napadá. Nezáleží přece na víře! Je úplně jedno v co budou občané Evropy věřit, či nevěřit vůbec. Důležité je, jací lidé to budou. Dobří, nebo zlí, to jediné dává smysl…
Multikulturalizmus sám o sobě nebezpečím není. Nebezpečné jsou ale myšlenky, jež v multikulturalizmu nebezpečí spatřují, nebo předpokládají. Problém ale není jen v kulturách. Jde o životní postoj vůbec. Současní lidé jsou mnohem více nakloněni soutěžení, nežli spolupráci. V soužití ale nejde o to se jakkoli vymezovat. Pokud ovšem sami nehledáme konflikt, nebo jej předem neočekáváme...
***
Velmi dobře se pamatuji na vojnu. Jako "bažanti" jsme trpěli pod kuratelou mazáků, kteří se snažili nás co nejvíce trápit a ponižovat, neboť jim velmi chutnala moc, kterou nad námi měli. Posléze jsem zjistil, že mnozí novopečení mazáci (z našich vlastních řad) se stali pro své "bažanty" ještě ničivějšími…
Tehdy jsem pochopil, že to, podle čeho se budeme rozhodovat zítra, nemusí vůbec záležet na tom, jací jsme dnes. Určující jsou hlavně naše "možnosti". Řád v němž žijeme. Uvědomil jsem si, že spousta těchto mazáků by s velkou pravděpodobností v uniformách SS prováděla možná mnohem větší zvěrstva, než známe z historie.
Došlo mi tehdy, že lidé vůbec nejsou převážně dobří, jak jsem si původně myslel. Jsou kreativní. To, jak se zachovají záleží jen a jen na jejich zásadách, které buď mají, nebo nemají. Řečeno srozumitelněji, jde o to, kam až jsou "ochotni" svou uzdu povolit, pokud k tomu dostanou příležitost. Ti, kteří jsou bez zásad, mohou se dopouštět postupně všeho, co je jim (daným zřízením) dovoleno.
Na stejném principu fungují i politici. Jejich případná bezzásadovost je ovšem mnohem větším nebezpečím, neboť jsou to právě oni, kdo určují, mantinely toho, co všechno dovoleno je. Nehledě na to, že jejich rozhodování neovlivňuje jenom je samotné, nebo jejich nejbližší. Jejich rozhodování ovlivňuje statisíce, mnohdy miliony lidí...
